„Kdo chodí v temnotách a nemá žádnou zář, ať doufá v Hospodinovo jméno a spoléhá na svého Boha."(Izajáš 50,10)
„Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. Neboť vám jdu připravit místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“
(Ježíš - Bible, Jan 14:1-3)
"A toto evangelium o Království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec."
(Ježíš - Bible, Matouš 24:14)
Co a jak kázal Ježíš Kristus
Když Ježíš putoval Galilejí, přičemž učil lid a uzdravoval jej, hrnuly se k němu zástupy lidí z měst a vesnic. Mnozí přicházeli až z Judska a ze sousedních krajin. Ježíš se často musel před lidem skrývat. Nadšení lidu bylo tak velké, že bylo nutno jednat obezřele, aby římské úřady nedostali strach z povstání. Ještě nikdy neprožíval svět takové období. Nebesa se sklonila k lidstvu. Lačnící a prahnoucí duše, jež tak dlouho čekaly na vykoupení Izraele, se nyní radovaly z milosti milosrdného Spasitele.
Obsahem Kristova kázání byla zvěst: „Naplnil se čas a blízko jest království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Marek 1,15) Toto poselství evangelia zvěstované samým Spasitelem, se opíralo o proroctví. „Čas,“ který se podle Kristových slov naplnil, bylo období, jež ohlásil anděl Gabriel Danielovi. „Sedmdesáte téhodnů odečteno jest lidu tvému a městu svatému tvému k zabránění převráceností a k zapečetění hříchů, i vyčištění nepravosti a k přivedení spravedlnosti věčné, a k zapečetění vidění i proroctví, a ku pomazání Svatého svatých.“ (Daniel 9,24) Jeden den v proroctví znamená jeden rok ve skutečnosti (viz 4 Moj 14,34; Ez 4,6). Sedmdesát týdnů neboli čtyři sta devadesát dnů představuje čtyři sta devadesát roků. Počátek tohoto období byl stanoven takto: „Věziš tedy a rozuměj, že od vyjití výpovědi o navrácení a o vystavení Jeruzaléma až do Mesiáše vývody bude téhodnů sedm, potom téhodnů šedesát dva,“ tedy šedesát devět týdnů neboli čtyřista osmdesát tři roků (Dan 9,25). Rozkaz k obnově a vybudování Jeruzaléma , doplněný výnosem Artaxerxa Longimana (viz Ezdr 6,14; 7,1. 9) se začal plnit na podzim r. 457 př. Kr. Od toho roku uplynulo čtyři sta osmdesát tři roků na podzim roku 27 po Kr. Podle proroctví mělo toto období sahat až k Mesiáši, k Pomazanému. V roce 27 po Kr. přijal Ježíš při svém křtu pomazání Duchem svatým a brzy nato zahájil svou činnost. Tehdy bylo zvěstováno poselství: „Naplnil se čas!“
Tehdy, pravil anděl, „utvrdí smlouvu mnohým v téhodni posledním (tj. v období sedmi let)“ (Dan 9,27) Po dobu sedmi let od chvíle, kdy Spasitel začal působit, mělo být evangelium hlásáno výhradně Židům. Tři a půl roku je měl kázat Kristus sám a pak apoštolové. „Uprostře pak toho téhodne učiní konec oběti zápalné a oběti suché.“ (Dan 9,27) Na jaře roku 31 po Kr. byl Kristus jako pravá oběť obětován na Golgotě. Tehdy byla chrámová opona roztržena ve dví na znamení, že posvátnost a smysl obětní služby skončily. Nadešla doba, kdy ustaly pozemské oběti.
Poslední týden – období sedmi let – skončil v roce 34 po Kr. Tehdy kamenovali Židé Štěpána, čímž nakonec dovršili své odmítání evangelia; učedníci, kteří se před pronásledováním rozprchli, „prošli zemí a zvěstovali slovo evangelia“ (Skut 8,4); a krátce na to se pronásledovatel Saul obrátil a stal se z něho Pavel, apoštol pohanů.
Čas Kristova příchodu, jeho pomazání Duchem svatým, jeho smrt a kázání evangelia pohanům – to vše bylo přesně předpověděno. Bylo výsadou židovského národa, aby pochopil tato proroctví a poznal jejich naplnění v poslání Ježíšově. Kristus zdůrazňoval svým učedníkům důležitost studia proroctví. Když mluvil o proroctví Danielově ve vztahu ke své době, pravil: „Kdo čte, rozuměj!“ (Mat 24,15) Po svém zmrtvýchvstání vykládal učedníkům ze „všech proroků“, „co se ho týkalo“ (Luk 24,27). Spasitel mluvil ústy všech proroků. „Kristův duch, jenž byl v nich,“ „předem osvědčuje utrpení, vztahující se na Krista i na slávu po tom následující.“ (1 Petr 1, 11)
Byl to Gabriel, anděl nejvyšší hodnosti po Synu Božím, jenž navštívil Daniela s božským poselstvím. Gabriela, „svého anděla,“ poslal Kristus, aby odhalil budoucnost milovanému Janovi; a požehnání se dostává těm, kdož čtou a slyší slova proroctví a zachovávají, co je v něm psáno (viz Zj 1,3).
„Nečiníť Panovník Hospodin ničeho, leč by zjevil tajemství své služebníkům svým prorokům.“ Zatímco „věci skryté jsou Hospodina Boha našeho, věci pak zjevené ty jsou naše a synů našich“ (Amos 3,7; 5 Moj 29,29). Bůh dává tyto věci nám a svým požehnáním doprovází uctivé a zbožné zkoumání prorockých spisů.
Tak jako poselství o Kristově prvním příchodu ohlásilo království jeho milosti, tak poselství o jeho druhém příchodu ohlašuje království jeho slávy. I druhé poselství je právě tak jako první založeno na proroctvích. Slova, jež anděl pronesl k Danielovi a jež se týkají posledních dnů, budou pochopena na konci dnů. V té době „mnozí budou pilně zpytovati, a rozmnoženo bude umění“. „Bezbožní zajisté bezbožnost páchati budou, aniž co porozumějí kteří z nich, ale moudří porozumějí.“ (Dan 12, 4. 10) Spasitel sám mluví o znameních, jež budou provázet jeho příchod, a praví: „Když uzříte, že se toto děje, poznejte, že blízko je království Boží.“ „Ale mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí, a aby onen den vás nepřekvapil.“ „Bděte v každé době a modlete se, abyste byli schopni uniknouti tomu všemu, co má přijíti, a obstáti před Synem člověka.“ (Luk 21, 31. 34. 36) “
Dospěli jsme do doby, jež je v těchto spisech předpověděna. Nadešla doba konce, vidění proroků jsou odpečetěna a jejich slavnostní výzvy nás upozorňují, že slavný příchod našeho Pána se blíží.
Židé si nesprávně vykládali slovo Boží a nesprávně je používali, a proto neznali čas svého navštívení. Léta, v nichž působil Kristus a jeho apoštolové – poslední vzácná léta milosti pro vyvolený lid – prožili tím, že osnovali záhubu poslů Hospodinových. Byli posedlí touhou po dosažení světských cílů a nabídka duchovního království se u nich nesetkala s odezvou. Také dnes se pozornost člověka upírá ke království tohoto světa a lidé nepozorují, jak rychle se naplňují proroctví a znamení svědčící o brzkém příchodu království Božího.
„Ale vy, bratři, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl zastihnout jako zloděj. Vždyť vy všichni jste synové světla a synové dne. Nenáležíme noci ani tmě.“ Nemáme sice znát hodinu návratu našeho Pána, smíme však vědět, kdy se přibližuje. „Nuže, tedy nespěme jako ti druzí, ale bděme a buďme střízliví.“ (1 Tes 5, 4-6)
(E.G.Whiteová, Touha věků, 154-156)
Pán dějin
Požehnáno buď jméno Boží od věků až na věky. Jeho je moudrost i bohatýrská síla. On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. Odhaluje hlubiny a skryté věci, poznává to, co je ve tmě, a světlo s ním bydlí.
(Bible, Daniel 2,20-22)
Dějiny národů nás stále oslovují. Každému národu i jednotlivci určuje Bůh místo ve svém velkém plánu. Neomylně hodnotí, jak lidé i národy obstály v jeho zkoužce. Každý z nás si svou volbou určuje vlastní osud a Bůh to vše využívá k naplnění svých záměrů.
Proroctví, která nám ve svém slově odhaluje Ten, jenž se představuje jako "JÁ JSEM", tvoří ucelený řetěz událostí zahrnující vše, co již bylo, a sahající až do věčnosti. Díky tomu jsme schopni pochopit, v jakém období dějin se právě nacházíme, i to, co nás ještě čeká. Vše, co bylo do dnešní doby předpovězeno, je zapsáno na stránkách lidských dějin. To nám dává jistotu, že se stejně naplní i to, co má podle proroctví teprve přijít.
(E.G.Whiteová, PK 536)
Příprava na krizi
Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé.
(Bible, Efezkým 5,15.16)
Čím silnější a čistší bude víra Božího lidu, čím vytrvalejší bude jeho touha poslouchat Boha, tím zuřivěji se bude satan snažit proti nim vyprovokovat prudký hněv těch, kteří o sobě tvrdí, že jsou spravedliví, ale ve skutečnosti pohrdají Božím zákonem. Zachování víry, jednou darované svatým, vyžaduje neochvějnou důvěru a krajně hrdinské úsilí.
Bůh si přeje, aby se jeho lid na tuto rychle se blížící krizi připravil. Postihne všechny, ale obstojí v ní jen ti, kteří respektovali Boží vůli.
Až se světští vládci spojí s duchovními představiteli, aby zasahovali do záležitostí svědomí, tehdy se jasně ukáže, kdo stojí na Boží straně a slouží mu. Právě v této době nejhustší tmy bude světlo božské povahy zářit nejjasněji. Kdo skutečně důvěřuje Bohu, to se ukáže, až zklamou všechny lidské opory. Zatímco nepřátelé pravdy budou Boží služebníky špehovat, aby je mohli zničit, Bůh je ochrání a bude jim žehnat. Bude pro ně "jako stín mohutné skály v žíznivé zemi" (Iz 32,2).
(E.G.Whiteová, AA 431.432)
BIBLE
Formou kontextového studia několika zajímavých témat v laickém minikurzu Bible můžete získat základní orientaci v Knize knih, kterou nám Jan Hus a Jan Ámos Komenský odkázali jako ten nejdražší klenot na tomto světě. O Bibli - Božím slovu - Ježíš Kristus řekl, že je to pravda (J 17,17; J 10,35). A On nikdy nelhal. Správná hierarchie duchovních autorit: 1. BŮH, 2. BOŽÍ SLOVO, 3. CÍRKEV. Církevní tradice musí být podřízená Božímu slovu! "Marně mne však uctívají, vyučujíce nauky, jež jsou jen lidskými příkazy. Opustili jste přikázání Boží a držíte tradici lidí.“ (Ježíš, Mk 7,5-13) Ježíš odpověděl: „Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna." (Ježíš, Mat 15,13) Bůh nás vyzývá, abychom na místo autority tzv. církevních otců přijali slovo věčného Otce, Pána nebes i země. Jen v něm je pravda neporušená bludem.
„Ta pak nebesa, kteráž nyní jsou, i země, týmž slovem odložena jsou a zachována k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí. Ale tato jedna věc nebudiž před vámi skryta, nejmilejší, že jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den…“
(2. Pt 3,7-9)
Tak jako pozemská izraelská svatyně byla kopií pravé svatyně v nebi (Žd 8,1-2), podobně náš pozemský týden je zmenšenou kopií Božího týdne.
„Jeden den u Pána jest jako tisíc let …“ tedy JEDEN TÝDEN JE JAKO SEDM TISÍC LET.
Týden je daný Božím slovem, neexistuje jiné vysvětlení. Den, měsíc a rok jsou dány pohybem planety a měsíce kolem slunce. Pro týden však mimo Bible není žádné zdůvodnění. Bůh tvořil život na naší zemi šest dnů a sedmý den odpočinul. Týden uzavřený sobotou se tak stal Bohem daným časovým intervalem, který se od stvoření stále opakuje. V Božím kalendáři však probíhá ještě týden v měřítku 1 den jako 1000 let. Jako týden má šest dnů pracovních a jeden den odpočinku, tak v tom Božím měřítku již od stvoření uběhlo „šest pracovních dnů“ neboli 6000 let v podmínkách hříchu pod vládou satana. Duch prorocký říká, že „satan po šest tisíc let usiloval o to, aby zemi dobyl“ (AH 539-540). Před námi je sedmý "den" neboli 1000 let „pravého sobotního odpočinku“ (Žd 4,9) v nebi, kde se vykoupení lidé zúčastní Božího soudu nad těmi, kteří svou svobodnou volbou odmítli věčný život. Tím se uzavře biblický „týden“ v Božím kalendáři. V následujícím "týdnu" se pak pro spasené otevře Boží věčnost k životu na Nové zemi.
TISÍCILETÝ TÝDEN
4000 let (první 4 „dny“ tisíciletého týdne) uběhlo od pádu Adama a začátku vlády Satana do křtu a pokoušení Ježíše Krista v roce 27 n.l. (viz níže - pod grafem)
Ellen G. Whiteová ve svých spisech hovoří na mnoha místech o 6000 letech (působení satana na zemi) a též často zmiňuje 4000 let (od pádu Adama ke Kristovu pokoušení na poušti).
„Svět získá zpět Boží přízeň a tím se vyvrcholí velký plán vykoupení. Vše, co bylo hříchem ztraceno, bude obnoveno. Nebude vykoupen pouze člověk, ale i země, která se stane trvalým sídlem poslušných. Satan po šest tisíc let usiloval o to, aby zemi dobyl. Nyní se naplní původní Boží plán při stvoření.“
(Adventní domov 539-540)
„Po šest tisíc let se víra stavěla na Kristu. Po šest tisíc let narážely vlny a bouře satanova hněvu na skálu našeho spasení – a nepohnuly jí.“
(Ellen G. Whiteová, Touha věků, 414)
„V úplně jiné situaci byl Ježíš, když odešel na poušť a měl se vypořádat se satanem. Tělesné, duševní i mravní schopnosti lidstva za čtyři tisíce let ochably; Kristus přijal podobu člověka oslabeného působením hříchu. Jen tak mohl vytrhnout lidstvo z nejhlubšího ponížení.“
(Ellen G. Whiteová, Touha věků, 117)
„Kristus při pokušení na poušti stál na Adamově místě při podstoupení zkoušce, v které Adam selhal. Zde Kristus ve jménu hříšníků zvítězil, 4000 let potom, co se Adam odvrátil od světla svého domova.“
(Ellen G. Whiteová,Confrontation 32.1)
Víme, že Pán Ježíš byl pokoušen hned po křtu, ve 30 letech a to bylo v roce 27 n.l. (Je známo, že při stanovení našeho letopočtu došlo k omylu a že Ježíš Kristus se narodil asi 3 roky před n.l.) Takže od pádu Adama do Kristova křtu v roce 27 n. l. uběhlo 4000 let. Když k nim přičteme 2000 let, dostáváme se do roku 2027, kdy končí 6000 let světa v podmínkách hříchu. Končí šest pracovních dnů týdne v Božím kalendáři. Před námi je sedmý den týdne, tedy 1000 let pravého sobotního odpočinutí v nebi (Žd 4,9) a pak návrat na obnovenou zemi k věčnému životu.
Nevíme přesný rok, kdy Pán Ježíš přijde, jestli to bude rok 2027, ale vidíme, že se dostáváme do přibližně stejného období na časové ose, jako dříve při výkladu „poslední hodina světa“ (viz výše). Tam jsme zjistili, že se to stane asi někdy před rokem 2033.
NEJDE O KONKRÉTNÍ ROK! V přepočtu "jeden den jako tisíc let" plus mínus nějakých pět let nic neznamená (5 let = 7,2 minuty). Jde ale o ujištění, že Pán Ježíš je doslova „přede dveřmi“. Pokud přijde o něco později, buďme v tom případě rádi, že ještě získáme další možnost šířit evangelium k záchraně lidí.
DŮLEŽITÝ DODATEK
„Od Boha z nebe sestoupí oheň. Země se otevře, ukáží se zbraně ukryté v jejích hlubinách. Z každé propasti vyšlehnou stravující plameny. I skály budou hořet. Přišel den hořící jako pec. Živly se rozplynou v požáru, země a všechno, co je na ní, bude spáleno (Mal 4,1; 2 Pt 3,10). GC 673“
(E.G.Whiteová, Velký spor věků str. 354, v originále GC 673)
Autorka uvedených citátů, Ellen Gould Whiteová, žila v letech 1827-1915. Originál knihy "Velký spor věků" (The Great Controversy) byl vydán v roce 1888. Autorka musela být inspirovaným Božím prorokem - jako člověk nemohla v té době ani tušit o budoucích zbraních, o jaderných raketách dnes ukrytých pod zemí.
Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě... Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. (2. Petrův 1,19.21)
