1.Mojžíš. 3,4-5: "I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí! Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé." V Bibli neexistuje zmínka o přirozené nesmrtelnosti člověka či lidské duše, vyjma tvrzení satana, o kterém Ježíš prohlásil, že je to "lhář a vražedník od počátku"! (Jan 8,44)

Naproti tomu všechny pohanské národy (neznali Bibli) věřili v nesmrtelnost a stěhování duší. Typickým příkladem byl řecký filosof Platón.

Zvrácené učení o věčném trápení v pekle
Tato pohanská filosofie o nesmrtelné duši se žel dostala během středověku i do křesťanství a má na svědomí i učení katolické církve o věčném trápení v pekle. Kvůli tomuto nebiblickému učení mnoho lidí nemůže věřit v Boha. Jak by mohl Bůh, který je Láska, za hříchy během kraťoučkého života nechat člověka (své dítě) celou věčnost se smažit v pekle?! Mohl by spasený člověk prožívat v nebi věčnou blaženost, když by věděl, že někde jinde jeho nespasené dítě - nebo třeba matka - naříká v nepředstavitelném trápení bez konce? Ne, takového Boha bych ani já nemohl mít rád. Bible nic takového neučí. Pokud člověk svobodně odmítne Boží milost a odpuštění hříchů vírou v Krista, dostane spravedlivou odměnu (trest) podle toho, co v životě dělal a pak jeho existence navěky skončí.

Bible hovoří o možnosti věčného života ve spojení vírou v Krista s nesmrtelným Bohem (svobodná volba každého člověka), nebo o věčné smrti (ne věčném trápení!!!) v případě odmítnutí tohoto spojení (opět svobodná volba každého člověka). Je rozdíl mezi vlastní nesmrtelností a sdílenou nesmrtelností. První je na ničem a na nikom nezávislá (jedině Bůh), druhá je podmíněná spojením s věčným Bohem (spasený člověk).

I když neexistuje věčné trápení v pekle, je odmítnutí Boží nabídky pokání a záchrany minutím se cíle, totální prohrou a promarněním největší šance našeho života. O budoucnosti spasených lidí říká Boží slovo (Bible): "...Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují." (1.Kor.2,9) A jinde: "...Bůh jim setře každou slzu z očí." (Zjev. 7,17)



1.Mojž.2,7: (kralický překlad) "I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou."
1.Mojž.2,7: (ekumenický překlad) "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem." Volnější ekumenický překlad již používá význam slova duše - "živý tvor".

Bůh tedy ztvárněnou hmotu (tělo) oživil svým dechem (duch) a výsledkem byl živý člověk (duše).
Můžeme si tedy představit jednoduchou rovnici stvoření: tělo + duch = duše
Všimněme si, že je správnější říct "člověk JE duše", než "člověk MÁ duši". (Viz Jerem. 52,29-30)

Kazatel 3,19-21: "Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?" Ono Boží dchnutí (duch života) Bible představuje jako princip života, společný lidem i zvířatům. To však neznamená, že máme pro Boha stejnou hodnotu. Vždyť Bůh všechno na zemi včetně zvířat stvořil pro člověka, který je "korunou stvoření". O všem ostatním čteme, že Bůh to stvořil svým slovem. Prostě "řekl a stalo se". Stvoření člověka však věnoval nejvyšší péči a stvořil jej vlastníma rukama. Jen o člověku řekl, že bude k jeho obrazu a podobě. Dal člověku schopnost jej hledat a poznávat.



Kazatel 12,7: "A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal." Smrt je obrácený proces stvoření.
Když Bůh odejme dech (dchnutí - princip života), tvoje existence končí. Tělo - hmota (prach země) se vrací do země.

Rovnice stvoření: tělo + duch = duše
Rovnice smrti:     tělo              = duše - duch.

Je tedy jasné, že duch, který se vrací k Bohu, není žádná nesmrtelná duše, ale ten všeobecný princip života. K Bohu se vrací duch každého člověka, i toho, který nakonec zahyne věčnou smrtí. Člověk (duše živá) je výslednice spojení těla a ducha (dchnutí). Jestliže je toto spojení přerušeno, tak člověk nikam neodchází, ale prostě přestává existovat. Můžeme si uvést příklad: prkýnka + hřebíky = bedýnka. Když hřebíky vytaháme, zbudou prkýnka. Bedýnka nikam neodešla, prostě přestala existovat.


Kazatel 9,10: "Všecko, což by před se vzala ruka tvá k činění, podlé možnosti své konej; nebo není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě, do něhož se béřeš." Po smrti už člověk nemůže nic změnit! Končí jakákoliv možnost jeho projevu. Nic nevidí, neslyší, nic neví, ... nemůže se za nikoho přimlouvat ...
Vidíme, že očistec je klamná naděje - stejně jako reinkarnace. Nemá to s Biblí nic společného!



Po tom, co jsme si řekli, se nabízí otázka: Končí-li smrtí vše, proč být věřící?

Kolos 3,3-7: "Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě."

Ta "rovnice smrti" (Kazatel 12,7), jak jsme viděli výše, není zcela přesná. Nepopisuje ještě jednu důležitou skutečnost, související s naším životem a smrtí. Po smrti přece jen něco zůstalo: záznam o našem životě. A tyto informace, neboli naše identita, zůstávají skryty s Kristem v Bohu. Někde v "Boží paměti".

Celá "rovnice smrti" tedy vypadá nějak takto:
Duše - duch = tělo + identita
Tato identita či osobnost je něco, co se vytvářelo během našeho života. A to jsou důležité informace pro vzkříšení. Bůh tyto informace o každém člověku má!

Bible nehovoří o nesmrtelné duši, ale velmi často hovoří o vzkříšení. Vzkříšení nastane při Kristově návratu. V mezidobí, od smrti do vzkříšení, člověk dočasně přestává existovat. Proto Bible často přirovnává současnou smrt (stav po smrti) k hlubokému spánku, ze kterého bude probuzení.

Jan 11,11-14: "To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: 'Lazar umřel." Pán Ježíš to říká jasně: Lazar usnul - rozumějte zemřel. "Ale jdu ho probudit" - rozumějte vzkřísit. Bible mluví o smrti jako o spánku, který bude přerušen druhým příchodem Krista. Toto probuzení Bible nazývá vzkříšení. Lazarovo vzkříšení je předobrazem konečného vzkříšení z mrtvých při návratu Krále vesmíru.

Zbývá nám napsat poslední rovnici, rovnici vzkříšení: tělo + duch + identita = JÁ - tedy už ne obecně živý člověk, ale JÁ - Jan Červinka, Anna Marková, Ludvík Nováček, ... konkrétní jedinec. Proto se vzkříšení lidé (někteří možná časem) poznají.

Tělo vzkříšených není tělem, ve kterém zemřeli. To bychom ani nechtěli. Nezáleží tedy na tom, jakým způsobem jsme pohřbeni, zda do země, či spáleni. Bůh nám dá nové tělo, bez nemocí, dokonalé.

Jan 5,28-29: "Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení." Řekněte mi: Proč se má Pán Ježíš vracet pro svůj lid, když - podle učení některých církví - je tento Boží lid už v nebi? Proč odsoudit hříšné, když podle tohoto učení jsou již v pekle? Proč přijde "soudit živé i mrtvé", když podle stejného učení mají odplatu hned po smrti? Ne, to nesedí! Odplata i odměna teprve přijdou ke slovu s Kristovým návratem a vzkříšením.



Jestliže Bible, to jest Boží slovo, říká, že se mrtví nemohou nijak projevovat a ejhle, ono to ve spiritismu funguje, je zde jediné logické vysvětlení:
Skrze média spiritismu s námi nekomunikují mrtví lidé, ale živí démoni!!! Ne duše zemřelých, ale padlí andělé, kteří takto utvrzují lidi v původním satanově klamu, že mají nesmrtelnou duši, aby nehledali jedinou možnost věčného života vírou v Krista - dárce života. Současně postupně stále víc dostávají tyto lidi pod svůj vliv. Bible nás proto před spiritismem (a obecně před okultismem) důrazně varuje.

2.Korint. 11,14: "A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla." Jestliže se satan může převlékat "za anděla světla", tím snadněji za člověka. Nezapomeňme: satan má moc konat zázraky a má také své záznamy o lidech - dokáže naše zesnulé přesně napodobit.
5.Mojž. 18,10 ad.: "Ať se u tebe nevyskytne nikdo, ... kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti."
3.Mojž. 20,6.27.: "Kdyby se někdo uchyloval k duchům zemřelých a k vědmám, aby s nimi smilnil, proti takovému se obrátím a vyobcuji jej ze společenství jeho lidu .... Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít."

Bůh miluje každého člověka, i toho, který se z neznalosti pravdy dostal na satanovu půdu. Bůh je mocnější než satan a může zachránit i takového člověka. Doslova jej vyrvat ze spárů toho zlého. Ten člověk ale musí chtít, musí si to přát a začít respektovat Boží vůli. Ukončit souhlasné spojení se spiritismem, okultismem a jeho vyznavači. Přijmout Krista vírou do srdce, žít z této víry a použítím Ježíšova jména může potom démony vykázat do patřičných mezí.



Bible jasně ukazuje, že člověk je jednotka, celek, jedna jeho část ovlivňuje druhou. Člověk nemá lepší část a horší část - to je dualismus platónské filosofie! Člověk byl stvořený jako celek, padl do hříchu jako celek, musí být vykoupený jako celek, umírá jako celek a bude vzkříšený jako celek. Záruka mého vzkříšení je v tom, že Pán Bůh si mne pamatuje. Člověk nemá nesmrtelnost, ale je mu nabídnut věčný život. Nesmrtelnost ne, věčný život ano. (Rozdíl - přímka a polopřímka.) Věčný život je Boží dar v Ježíši Kristu, který je nabídnut každému; žel mnozí jej nepřijmou.

Satan je Kristem poražený nepřítel a budeme-li se držet Ježíše, nic proti nám nezmůže.

Řím. 8,37-39: "Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ... ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu."
Rozhodněme se pro Ježíše hned, po smrti už žádná šance není!