Mat.19,16-22: "A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: "Mistře, co dobrého mám udělat, abych získal věčný život?" On mu řekl: "Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!" Otázal se ho: "Která?" Ježíš odpověděl: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe." Mladík mu řekl: "To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází?" Ježíš mu odpověděl: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne." Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku."

Otázka 16. verše je i naší otázkou: "Co mám činit, abych měl život věčný?"
Pán Ježíš odpovídá: "... zachovávej přikázání!"

Vidíme, že poslušnost Božího zákona je podmínkou zachování života.

Židé měli spoustu různých nařízení - přikázání, ale 18. a 19. verš jasně ukazují, že Pán Ježíš měl na mysli Desatero Božích přikázání, nebo-li Mravní zákon. Ježíš odhalil sebeklam bohatého mládence, který se domníval, že zachovává Boží zákon. Jeho problém byl v tom, že zachovával Boží zákon podle litery, ale ne podle Ducha - ze srdce, z lásky.

Řím. 13,9.10: "Vždyť přikázání `nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš´ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: `Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.´ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona."

Zde je definice lásky, kterou od nás vyžaduje Bůh: "Láska je naplněním zákona."

Proč? Protože jen tehdy, když tě mám rád, tak tě nebudu okrádat, nenávidět, nebudu ti závidět, atd. To znamená, že mám-li lásku, o které hovoří Písmo, pak se to nutně musí projevit poslušností Božího zákona.

1.Jan 3,4: "... hřích jest přestoupením zákona."

Boží zákon trvá od začátku - už Adam s Evou zhřešili, to znamená přestoupili zákon. Viz též Řím.4,15.
První Žid se narodil až dlouho po potopě.

1.Mojž.26,5: "To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony."

Též Abraham už znal Boží zákon dávno před tím, než jej Mojžíš obdržel na hoře Sínaj na kamenných deskách.

2.Mojž. 20,3-17: DESATERO. Zde máme deset přikázání Božího zákona, jak je obdržel Mojžíš na kamenných deskách někdy 1500 let před Kristem.

Boží zákon - Desatero - též nazýváme "zákon mravní", protože je vyjádřením Božího charakteru. Proč má Bůh právě takový charakter, jaký má? Protože je LÁSKA (1.Jan 4,8) - proto je dobrý, spravedlivý, milosrdný, ... A Bůh si přeje, abychom měli takový charakter, jako On. Nebudeme-li však mít lásku, nikdy nemůžeme mít charakter, který právě z lásky vyplývá.

Nikdy nesmíme od sebe oddělovat Boží lásku a Boží spravedlnost. To jsou dva základní pilíře Božího trůnu. Jedno bez druhého nemůže být.

A protože je zákon mravní vyjádřením Božího charakteru, nemůže se měnit, protože Bůh se nemění. Proto platil od začátku a bude platit stále.

Žid.13,8: "Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky."

Mojžíš obdržel Desatero na dvou deskách.

První deska řešila vztahy mezi člověkem a Bohem. Byla na ní první čtyři přikázání (2.Mojž.20,3-11).

Druhá deska řešila vztahy mezi člověkem a člověkem. Obsahovala zbývajících šest přikázání (2.Mojž.20,12-17).

Desatero ale není vrcholem vyjádření Božího mravního zákona. Je to jen jeho hrubší forma pro určité podmínky.

Bůh dal lidem původně svůj mravní zákon do srdce a dal jim též citlivé svědomí, které tento zákon střežilo. Hřích však způsobil znecitlivění svědomí a tím neschopnost rozeznat zlé. Proto - když Bůh oddělil izraelský národ za svůj "zvláštní lid", dal jim skrze Mojžíše Desatero. Byl to opět tentýž původní mravní zákon, jen podaný v hrubší formě.

Později vidíme, jak Pán Ježíš vede svůj lid zpět k srdci - svědomí:
Mat.5,20-22: "Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu..."

Mat.5,27-28: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Nezcizoložíš.´ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci."

V Novém zákoně poznáváme další zjemňování našeho svědomí vlivem Ducha svatého (Jan 16,8).

A na Nové zemi bude opět ideální forma vyjádření zákona mravního - skrze citlivé srdce a svědomí.

Vlastnosti zákona

O Božím zákonu můžeme číst, že je:

svatý, spravedlivý, dobrý (Řím.7,12),
dokonalý (Žalm 19,8),
pravda (Žalm 119,142), ...

Na mnoha místech v Bibli vidíme, že jsou to vlastnosti Boha. Nelze tedy zákon změnit, nebo vylepšit.

Funkce (účel) zákona

Mat.5,27-28: "Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona."
Poznání hříchu - skrze zákon.

Gal.3,24: "Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry."
Zákon nás vede ke Kristu.
Zákon mravní nás nezbaví nečistoty, kterou nám ukáže (duchovní zrcadlo). Stejně jako fyzické zrcadlo nás jen upozorní na nečistotu, ale zbavit se jí můžeme jen pomocí vody, tak i zákon mravní nás vede ke Kristu, aby On nás zbavil odhalené nečistoty svou drahou krví. (Viz též Jak.1,22-25)

Víra v Krista, to je prostředek k odpuštění, ale i k vítězství.
Jan 1,12: "Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi."
Poslušnost je ovocem víry! Na boj s hříchem nemáme sílu. K vítězství vede upevňování víry v naši jednotu s Kristem.

Jak.2,8-12: "... Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: `Nezcizoložíš,´ řekl také: `Nezabiješ.´ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ

zákon. Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody."

Zde je nám zákon představen jako měřítko u soudu.

Lidé si pod slovem "zákon" nebo "Desatero" představují něco, co omezuje jejich svobodu. Zde však čteme "zákon svobody". To není omyl. Člověk totiž opravdu prožívá svobodu jen tehdy, když plní Boží zákon, neboť to, co nás opravdu zotročuje, to je hřích. Být opravdu svobodný znamená být svobodný od hříchu. Proto "zákon svobody", protože hřích je přestoupením tohoto zákona. (1.Jan 3,4)

Povšimněme si ještě veršů 10-11: "... Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: `Nezcizoložíš,´ řekl také: `Nezabiješ.´ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon."

Přestupování jedné části zákona rovná se přestupování celého zákona!

Představme si člověka, který visí nad propastí na řetězu o deseti článcích. Co pomůže devět superpevných článků, když se jeden článek poruší? Stejně tak i Desatero! Stálé přestupování i jen jednoho přikázání nám může způsobit ztrátu věčného života.

"Od samého začátku velkého sporu v nebi se satan snaží odstranit Boží zákon. Aby tohoto cíle dosáhl, vzbouřil se proti Stvořiteli a od doby, kdy byl vyhnán z nebe, pokračuje ve svém boji na zemi. Stále sleduje stejný záměr: oklamat lidi a svést je k přestupování Božího zákona. Ve výsledku je jedno, zda toho cíle dosáhne tím, že lidé odmítnou celý zákon, nebo zavrhnou jen jedno přikázání. Kdo přestupuje "jedno přikázání", zavrhuje tím celý zákon. Svým vlivem a příkladem se postavil na stranu hříchu, "učiněn jest všemi vinen" (Jak. 2,10)

(E.G.Whiteová, Velký spor věků, kap. "Nastávající boj", str. 308)

Řím.7,12: "Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré."

Žid.7,18-19: "Tím se ovšem ruší předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný - zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti ..."

Jak je to možné? Tentýž pisatel - Pavel - jednou říká, že zákon je dobrý, dokonalý a jinde tvrdí, že zákon je neužitečný, prostě k ničemu!?

Existuje jediné logické vysvětlení: Pavel mluví pokaždé o jiném zákoně!

Kromě nejvýznamnějšího mravního zákona nacházíme ve Starém zákoně hned několik dalších zákonů, jako např. zákon zdravotní, občanský, a ceremonielní. V souvislosti s mravním zákonem je nezbytné dotknout se ještě zákona ceremonielního, který s ním úzce souvisí. Je to však kvalitativně zcela jiný zákon.

Řím.7,12 se týká zákona mravního,
Žid.7,18-19 se týká zákona ceremonielního.

Je nezbytné tyto zákony rozlišovat, jinak budeme mít při studiu Bible zmatek.

Funkce zákona mravního: Ukazovat na hřích (duchovní zrcadlo)

Funkce zákona ceremonielního: Likvidace hříchu (než přišla víra v zmrtvých vstalého Krista).

Zákon ceremonielní byl tedy uveden v činnost v důsledku přestoupení zákona mravního - když člověk zhřešil.

Centrem zákona ceremonielního je 3.kniha Mojžíšova, která pojednává o obětech zvířat, izraelských svátcích, apd. Proto se tento zákon též označuje jako Mojžíšův obětní zákon.

Některé verše:

Žid.10,1: (kralic.) "Zákon zajisté, maje stín budoucího dobrého, a ne sám obraz pravý těch věcí, jednostejnými, kteréž po všecka léta obětují, obětmi nikdy nemůž přistupujících dokonalých učiniti."

O zákonu ceremonielním čteme, že to byl jen "stín budoucího" (ekum.překlad: "náznak"), proto byl neužitečný ...

Někteří křesťané aplikují tento text na zákon mravní a to je špatné! Viz verš 4:
Žid.10,4: "neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit." (Vidíme, že se jedná o zákon ceremonielní.)

Krev zvířat nestačí! I tyto starozákonní oběti zvířat měly smysl jen ve víře v Krista - zaslíbeného, jehož byly předobrazem - ukazovaly na zaslíbeného Mesiáše. Když Izraelita obětoval za svůj hřích nevinného beránka, měl si uvědomit, že jednou za něj položí život nevinný Beránek Boží, jehož krev (ne krev zvířat) smaže jeho hřích.

Kolos.2,14: (kralic.) "A smazav proti nám čelící zápis, jenž záležel v ustanoveních, a byl odporný nám, i vyzdvihl jej z prostředku, přibiv jej k kříži;"

Asi si dovedeme představit, jak jim bylo odporné stále prolévat nevinnou krev. Vždy, když je řeč o "příkazech v ustanoveních" (v kralic. překladu), jde zpravidla o ceremonielní zákon.

Že je opravdu řeč o zákonu ceremonielním, vyplývá jednoznačně z následujících veršů 16-17:

Kolos.2,16-17: "Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus."

Pokrmy, nápoje, svátky - soboty, ... to vše se týkalo zákona ceremonielního.

O pokrmech a nápojích viz Žid.9,9.10. - čteme zde o obřadním systému ve starozákonní svatyni. Obřady zákona ceremonielního ukazovaly dopředu - na příchod Mesiáše (1.příchod Krista). Proto "stín věcí budoucích" (Kolos.2,17). Zde je důkaz, že 16.verš nehovoří o sobotách čtvrtého přikázání Desatera, o 7.dni týdne, protože tato sobota neukazuje dopředu, ale naopak - ukazuje zpět, do ráje. Sobota - 7.den týdne - nám připomíná Stvořitele a stvoření. Bůh sedmého dne odpočinul a oddělil tento den na památku jeho díla.

Existovaly také "soboty izraelské", jako výroční svátky - a ty byly součástí zákona ceremonielního. Jejich platnost skončila spolu s celým zákonem ceremonielním Kristovou smrtí. Viz výše Kolos.2,14.: "přibil jej na kříž". Zde se stín sešel se skutečností. Už nemělo smysl dál obětovat zvířátka, protože pravý Beránek Boží již byl obětován - jednou pro vždy.

Otázka svátků

3.Mojž.23,1-6:... Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude den odpočinku, slavnost odpočinutí, bohoslužebné shromáždění; nebudete vykonávat žádnou práci. ... Čtrnáctého

dne prvního měsíce navečer bude Hospodinův hod beránka. Patnáctého dne téhož měsíce začne Hospodinova slavnost nekvašených chlebů; po sedm dní budete jíst nekvašené chleby....

Sobota Hospodinova - sedmý den týdne (4.přikázání Desatera) je jasně oddělena od ostatních svátků - od sobot izraelských. Tyto izraelské soboty se slavily vždy "v jejich určený čas". Šlo o výroční svátky k určitému datumu - to znamená, že každý rok to vycházelo na jiný den týdne. Takže sobota izraelská byla např. ve středu. Soboty izraelské vždy nějakým způsobem ukazovaly dopředu - na první příchod Krista. Byly stín věcí budoucích. (Např. velikonoční beránek). 23.kapitola popisuje tyto výroční svátky - soboty.

3.Mojž.23,32: "... od večera devátého dne toho měsíce, od jednoho večera do druhého budete zachovávat svůj den odpočinku."

Svůj den odpočinku. Ne Hospodinův den odpočinku (- viz v.3: "...Je to Hospodinův den odpočinku..."), ale vaši - izraelskou sobotu. Bůh jasně odděluje svoji sobotu od ostatních izraelských svátků:
3.Mojž.23,37-38: "Krom sobot Hospodinových ..." (kralic.)

Vraťme se závěrem k otázce položené v úvodu:
Jestliže křesťan už není pod zákonem, ale je pod milostí, znamená to snad, že zákon již pro něj neplatí?

Řím.6,14:"Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne!"

Myslím, že uvedený text to říká jasně. Boží milost neruší zákon, ale v Kristu nás učinila pro zákon mrtvými a dává nám nyní schopnost žít pro Boha.

Zákon a milost nejsou v protikladu, neprotiřečí si a nepopírají se. Zákon nám ukazuje, proč potřebujeme milost. Protikladem milosti není zákon, ale smrt. Naším problémem není zákon, ale smrt, která je důsledkem přestoupení zákona. Apoštol Pavel upozorňuje své spoluvěřící, aby s darem milosti zacházeli opatrně. Milost se nikdy nesmí stát ospravedlněním pro plánovaný, svévolný hřích (Řím 6,12.15). Jestliže je hřích definován prostřednictvím zákona (1.J 3,4), Pavel je vlastně vyzývá, aby zachovávali zákon a poslouchali přikázání.

Řím.7,4:"Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu."

Zde pomáhá k porozumění následující příklad:

Dva muži - kuřák a nekuřák - vstoupí do místnosti, kde na stěně visí výrazná cedule s příkazem:


Nařízení platí pro každého v této místnosti, omezuje však pouze jednoho z těch dvou mužů, kteří vstoupili. Nekuřák je pro ten zákon "mrtev", není na něj vůbec citlivý, netýká se jej. To však neznamená, že pro něj neplatí!

I když jsem pod milostí - a právě proto, že jsem pod milostí - nemohu svévolně přestupovat zákon.

Jestliže odsouzený vrah dostane milost od presidenta, nemůže potom dál vraždit a u soudu se hájit - "sorry, copak vy nevíte, že jsem pod milostí?"

Gal.2,19-21:"Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.

Když člověk pozná dokonalý zákon svobody, zjistí, že nemá šanci jej naplnit. Zákon ho obviní a odsoudí na smrt. A zde přichází ke slovu Boží milost projevená v Ježíži Kristu:

Řím.6,23:"Nebo odplata za hřích jest smrt, ale milost Boží jest život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem."

Když Kristus umírá na kříži, tak v něm umírá každý člověk, který v něj kdy uvěřil. To je jeden z největších Božích zázraků, který souvisí s naší lidskou identitou. Hovoří o tom ap. Pavel v 5. kapitole k Římanům.

Řím.5,15:"S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu."

Ježíš na kříži umírá jako představitel lidstva, proto se musel stát člověkem. Bible o něm hovoří jako o posledním Adamovi.

1.Korint.15,45:"Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou´ - poslední Adam je však Duchem oživujícím."

Zkouška, ve které Adam s Evou neobstáli, měla morální podstatu. Šlo o to, jak lidé naloží se svobodou, kterou jim Bůh dal. Víme, jak to dopadlo. Ježíš umírá jako "poslední Adam", tedy poslední "starý" člověk. To znamená, že v jeho smrti je zahrnuto celé padlé lidstvo, pocházející z prvního Adama.

1.Korint.15,47:"První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe."

Při vzkříšení Ježíš povstává jako "druhý člověk", tedy druhý Adam, osvobozený od "prokletí zákona". Smrt na něj nemá nárok. Povstává jako nový člověk, který obstál ve zkoušce věrnosti, tedy tam, kde první člověk selhal - nepřestoupil Boží nařízení, Boží zákon. Nezneužil dar svobodné vůle.

A tento vítězný Adam nabízí svoji bezhříšnou identitu každému potomku prvního Adama, který ji (jej) vírou - zdarma - přijímá. To je Boží milost. Člověk z Boží milosti získává novou možnost svobodné volby. Jde o volbu identity. Stará (první člověk) rovná se smrt, nová (druhý člověk) rovná se věčný život. Jedině tato Kristova bezhříšná identita je pro věřícího zárukou, že na Božím posledním soudu obstojí.

Efez.3,17:"...aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích..."

Jde tedy o to, aby Kristův Duch skrze víru přebýval v našem srdci a pak jsme pod milostí a zákon nás už nemůže odsoudit - "jsme pro zákon mrtvi".

Pokud Kristův Duch přebývá vírou v našem srdci, pak se také vůči zákonu - jako projevu Boží vůle - nechováme svévolně. Následujeme přece Krista, který je "tentýž včera i dnes i na věky". (Žid 13,8)

To neznamená, že už nikdy nezhřešíme, na to je naše víra často příliš slabá a naše staré tělo příliš silné :-( - znamená to však, že náš hřích už není projevem svévolného přestupování Zákona, ale jen našeho klopýtání na nové cestě - cestě plného respektování Zákona. Máme nyní nový, správný životní směr ohraničený úzkou cestou respektování Boží vůle. Pokud držíme tento směr, občasné klopýtání (hřích) pro nás nemá fatální důsledky - jsme díky Pánu pod milostí.

1.J 2,1:"Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého."

V čem je tedy problém? Proč běhá po světě tolik křesťanů s problémem žít podle zákona? Problém je právě ono "zůstávání v Kristu", jak o tom Ježíš několikrát hovořil:

Jan 15,4-5:"Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic."

Opravdu je třeba, "aby Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích", jak se o to modlil ap. Pavel. Náš problém je v tom, že se ve své mysli příliš často zaměstnáváme něčím zcela jiným, než touto vzácnou pravdou. Bůh věděl, že jsme slabí a budeme s tím mít v praxi problém. Proto učinil opatření a oznámil nám, co máme dělat, když opětovně klopýtneme, jak se dát znovu do pořádku a bojovat znovu až do konečného vítězství - na Nové zemi v Božím království. Až do své smrti - resp. do 2.příchodu Krista - budeme vždy závislí na Boží milosti. Tím se ale budeme zabývat více v jiném tématu našeho kurzu Bible (téma o posvěcení a ospravedlnění z víry). Boží zákon v podstatě nejsou příkazy, ale Boží rady, doporučení, zaslíbení.

Jan 1,12:"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi."

Jestliže jsme Krista přijali, uvěřili evangeliu, podstatné je trvale "věřit v jeho jméno", zůstávat v něm, přemýšlet o něm. Pak se úměrně k tomu projeví i daná "moc stát se Božími dětmi". Potom Boží zákon nebude něco, co já musím dělat, ale zaslíbením, co všechno budu schopen dělat a také i budu chtít dělat, protože mi Bůh prokázal tolik lásky a přijal mě takového, jaký jsem.

Ochránce pro naši dobu

Přednášející: Prof. Dr. Walter Veith
(české titulky)

(Ze stránek Youtube)