Žid.8,1-2: "Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk."

Stejně, jako nechápeme plně podstatu hříchu, nejsme schopni plně chápat ani Boží plán záchrany - vykoupení člověka. Nechápeme však i jiné - ryze světské - věci, jako např. podstatu kulového blesku, nemůžeme se tedy divit, když zcela neporozumíme nebeským věcem. Sice nechápeme podstatu kulového blesku, to však neznamená, že o něm nic nevíme. A totéž platí i o hříchu a vykoupení. Co Bůh viděl za potřebné, abychom pochopili, to nám zjevil ve svém slově - v Bibli.

Žid.7,24-27: "Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky.  Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. To je ten velekněz, jakého jsme

potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama."

Bůh nechal ve Starém zákoně postavit svatyni podle vzoru, který Mojžíšovi ukázal ve vidění. Pozemská svatyně byla jakýmsi "stínem" či kopií skutečné svatyně, která funguje v místě Božího trůnu. A právě na obětním systému ve svatyni, na jejím uspořádání a každodenním provozu, se mohli izraelité dovědět o Božím plánu záchrany člověka.

Zkusme se tedy seznámit nejprve se starozákonní svatyní, abychom pak lépe rozuměli činnosti našeho velekněze Ježíše Krista ve skutečné svatyni v nebesích. Z toho, co se odehrávalo každoročně ve svatyni, můžeme pak za pomoci Danielova proroctví zjistit počátek Božího soudu a konce světa.

2.Mojž.25,8.9.40: "Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich. Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů.....Hleď, abys všechno udělal podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře."

Podle Božího plánu vykoupení se měla kletba hříchu vyplnit na Božím Synu, který měl jako bezhříšný člověk zemřít zástupně za hříšné lidstvo. Do doby, než přijde Mesiáš, měli si

lidé tuto Boží oběť připomínat a symbolizovat v rámci obětního systému ve svatyni. Obětování beránků mělo být předobrazem na toho pravého Božího Beránka. Mělo to hříšníkovi ukazovat na odpornost a hrůznost hříchu. Protože já jsem zhřešil, musí zemřít nevinná oběť.

Svatyně byla orientována od východu (vchod) na západ a měla tři části: Předsíň s obětním oltářem, svatyni a za oponou svatyni svatých.
Viz obrázek (bez předsíně).

V předsíni byly:
obětní oltář a obřadní umyvadlo.

Ve svatyni byly tyto předměty:
stůl s chleby, které představovaly závislost Božího lidu na Bohu a byly symboly na Ježíše (1.Kor.11,23-24; J6,51)
sedmiramenný svícen představoval světlo Božího slova (Ž 119,105) a také Ježíše Krista (J 9,5)
kadidlový oltář a vystupující vůně - symbol na modlitby Božího lidu (Zjev.5,8) a také přímluvnou službu Ducha svatého (Řím.8,26)

Ve svatyni svatých se nalézala jen truhla smlouvy obložená zlatem. Na truhle byla slitovnice se dvěma cherubíny z taženého zlata. Mezi nimi byla přítomná Boží sláva. V samotné truhle byly desky Desatera.(5.Mojž.10,2.5.) Truhla poukazovala jak na milost, tak i na právo. Mravní zákon je věčně platný, ale Bůh byl připraven dát milost kajícím hříšníkům.

Poznámka: K hlubšímu studiu svatyně viz kapitoly 25-40 z 2.knihy Mojžíšovy.

3.Mojž.4,13-31 "...Starší pospolitosti vloží před Hospodinem ruce na hlavu býčka a porazí jej před Hospodinem. Pak přinese pomazaný kněz trochu krve z býčka ke stanu setkávání. Kněz namočí v krvi prst a sedmkrát z ní stříkne před Hospodinem na oponu..."

Když někdo zhřešil, přivedl obětní zvíře ke knězi. Vyznal své hříchy na hlavu zvířete a pak jej vlastní rukou zabil. To se týkalo nejen jednotlivce, ale i celého národa. Kněz pokropil trochou krve závěs, za kterým se nacházela truhla smlouvy s přestoupeným zákonem. Pokropil též rohy kadidlového oltáře a zbytek krve vylil ke spodku oltáře. Takto byl hřích symbolicky přenesen z hříšníka na zvíře a odtud do svatyně.
Tímto způsobem (těmi hříchy) byla svatyně každodenně znečišťována a jednou za rok zvláštní symbolikou očištěna. O tom za chvíli.

Toto všechno byl pouze předobraz oběti Beránka Božího na Golgotě.

Jan 1,29 "Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa."

Starozákonní oběti zvířat měly význam pouze ve víře ve Vykupitele. Samotná krev zvířat neměla žádnou moc. (Žid.10,4) Národ izraelský měl výhled na kříž, tak jako my se díváme vírou zpět. Kristus byl znázorněn beránkem jako ten, který v zastoupení umírá za hříšníka. Byl ale také skrze službu starozákonních kněží představen jako náš velekněz. Nyní žije v nebi. Oba symboly jsou důležité pro vysvětlení Ježíšovy služby. Jeho obětí bylo zaplaceno za můj hřích. Skrze jeho nynější službu nejvyššího kněze se mohu stát jemu podobný. Bez jeho pomoci (oba symboly) nic nezmůžeme. (Jan 15,5)

3.Mojž.16,29-34 "...jednou v roce vykoná za Izraelce smírčí obřady, aby byli zbaveni všech svých hříchů.

Do svatyně (přední části) mohli vcházet jen kněží, levitové, kteří tam každý den konali službu. Ale pouze jednou v roce a pouze nejvyšší kněz směl vstoupit do svatyně svatých, aby "očistil svatyni". (Žid.9,6-7) Svatyně byla znečištěna přenesenými hříchy během celého roku.

Jednou v roce, ve velký den smíření, byli předvedeni dva kozlové. Los určil jednoho pro Hospodina a druhého pro "Azázele" - symbol na satana.

3.Mojž.16,7-16 "...Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť.....Tak vykoná smírčí obřady za svatyni pro nečistotu Izraelců, pro jejich přestoupení a všechny jejich hříchy...."

Kozel posvěcený Bohu byl zabit, jeho krev byla vnesena do svatyně svatých. Jeho krví bylo v této symbolice vykonáno dílo očištění a smíření. Pak přenesl kněz hříchy lidu ze svatyně na kozla hříchu a ten byl vyhnán na poušť, kde zahynul.

Bohu určený kozel byl symbolem na Ježíše,

který je obětí, naším smírcem a zástupcem. Kozel hříchu představuje satana. Podobným způsobem bude na konci tisíciletí v závěru Božího soudu navždy odstraněn satan a jeho démoni. Všechno, co mají na svědomí, dopadne na jejich hlavu.(3.Mojž.16,20-22)

Den smíření byl dnem soudu.

Jen vyznávající lidé byli zachráněni. Bez vyznání hříchů bylo vyloučení z izraelské pospolitosti.

3.Mojž.23,27-30 "...Je to den smíření, kdy se za vás budou konat smírčí obřady před Hospodinem, vaším Bohem. Kdo se toho dne nebude pokořovat, bude vyobcován ze svého lidu...."

Byl to den veřejného vyznání, lítosti a vážných modliteb.
Židé chápali den smíření jako slavnostní den soudu. V židovské encyklopedii je pod slovem "den smíření" uvedeno: "Bůh je na svém trůnu soudcem světa ..... kniha je otevřená ..... v ní se nalézají záznamy o každém člověku ....."

Z celé symboliky dne smíření si uvědomujeme, že pouze vyznané hříchy mohou být odpuštěny. Pouze vyznané hříchy se nacházejí ve svatyni a dostanou se zpět na hlavu satana.

Marek 15,37-38: "Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů."

Velmi pevně tkaná opona v chrámu, která oddělovala svatyni od svatyně svatých, se roztrhla od shora až dolů ve dví neviditelnou rukou. Tak byla svatyně svatých vydána na pospas všem zrakům. Před tím to byla výsada pouze velekněží a to jen jednou do roka v den smíření. Pozemské služby ve svatyni byly takto oficiálně ukončeny smrtí Pána Ježíše. On je tím pravým velikonočním Beránkem.(1.Kor.5,7; Zjev.5,6-14) Na něj poukazoval celý obětní systém. Nyní se symbol střetl se skutečností.

Už není třeba prostřednické služby pozemských kněží, ani pozemské svatyně. Byla otevřena nová cesta, přímo k Božímu trůnu prostřednictvím Ježíše Krista. On je naším Veleknězem v nebeské svatyni, kterou učinil Pán a ne člověk.

1.Tim.2,5: "Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš,"

V podmínkách Nové smlouvy máme všichni jediného prostředníka a kněze, Boha, který se stal 100% člověkem, Ježíše Krista.

Nyní začala v nebeské svatyni služba pro Boží lid. Dlouho očekávaný Mesiáš již přišel, Oběť byla přinesena a Bohem přijata. Nastal čas Nové smlouvy.

Žid.8,1-5: "Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. ..... Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: `Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.´"

Vše, co se odehrávalo v pozemské svatyni, bylo předobrazem nynější skutečnosti ve svatyni v nebesích.

Žid.9,24-25: " Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně;"

Předsíní nebeské svatyně je naše země, protože zde se nacházel obětní oltář Božího Beránka - Golgota. Též umyvadlo, které symbolizovalo nynější křest, patří svým významem na naši zem. Svícen, stůl s chleby i kadidlový oltář - to byly symboly na Pána Ježíše, který je nyní v nebi. Svatyně svatých je místem Božího trůnu.

Žid.9,11-12: "Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení."

V které části svatyně působil Pán Ježíš, když vstoupil do nebe?

Zjev.1,12-13: "Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás."

Sedmiramenný svícen se nacházel v první části svatyně. Pán Ježíš nejprve vykonával službu v 1. části svatyně, podobně jako celoroční služba pozemských kněží. Očišťuje nás od hříchů, přimlouvá se za nás.(1.Jan 1,7-9; 2,1)

Protože nebeská svatyně byla vzorem pozemské svatyni, musí i ona mít dvě části. Musí mít i svatyni svatých.

Zjev.11,19: "Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy;..."

Připomeňme si, že schrána smlouvy (truhla s Desaterem) se nacházela ve svatyni svatých...

Ze studia pozemské svatyně můžeme poznat úžasnou pravdu o činnosti Pána Ježíše v nebeské svatyni. Nejdříve vykonával službu v 1. části - tak jako kněží po celý rok, tak i Pán Ježíš delší část své služby. Téměř 2000 let. A jako v pozemské svatyni na závěr celoroční služby musela být očištěna svatyně, tak i v nebesích na sklonku věků - na závěr své služby ve svatyni musí být i tato očištěna od vyznaných hříchů. V nebi nemůže na věčnost zůstat nic nečistého.

Žid.9,22-23: " .....To, co je jen náznakem nebeských věcí, bylo nutno očišťovat takovým způsobem; nebeské věci samy však vyžadují vzácnějších obětí."

Všechny vyznané hříchy - za celá ta staletí - byly z hříšníků sejmuty a zaneseny do svatyně v nebi. Kristus z nás snímá hříchy a nechává je zapsat do knih. Těmito záznamy je nebeská svatyně znečištěna.

(Poznámka: Je rozdíl mezi sejmout a zničit něco (hřích). Když sundám ze stolu vázu, tak na stole už není, stůl už jí není zatížen. Ta váza však ještě nepřestala existovat.)

Proč nejsou hříchy zničeny hned? Jejich

likvidace souvisí s činností závěrečného Božího soudu a také se zničením satana. (Viz též Ezech.18,24) Teprve až v době očišťování nebeské svatyně dochází k definitivnímu rozhodnutí, které hříchy budou smazány.

Dan.7,9-10: " .....Zasedl soud a byly otevřeny knihy."

Očišťování svatyně - den smíření - to je vlastně dílo soudu, jak jsme viděli v předobrazné službě v pozemské svatyni.

Boží soud má tři fáze:
1) Vyšetřovací, 2) Hlavní přelíčení, 3) Vykonání rozsudku. ( K tomu více viz téma Boží soud)

Vyšetřovací fáze Božího soudu probíhá nyní, v době očišťování nebeské svatyně. Bůh uznal za dobré sdělit nám v prorockém slovu datum, kdy začal nebeský den smíření, či-li první fáze soudu. Ukážeme si to za chvíli. Až po tomto soudu budou hříchy věrných definitivně vymazány z knih. Pak hned bude následovat druhý příchod Krista na náš svět.

Všimněme si, že když Pán Ježíš přijde, bude už rozhodnuto, kdo bude spasen a kdo ne. Viz Iz.62,11; Zjev.22,12.

Zbývá otázka: Kdy nastal velký den smíření? Kdy došlo k "očišťování nebeské svatyně"? A do třetice totéž: Kdy začala první fáze Božího soudu na konci (tohoto nám známého) světa?

Bůh nám tento čas zjevil skrze proroka Daniele. Toto proroctví bylo na Boží příkaz po dlouhá staletí "zapečetěno", či-li uzavřeno. (Dan.12,4) Ani takový génius jako Izák Newton mu nedokázal po dvaceti letech studia porozumět. Neměl k dispozici potřebné informace, které teprve později vytvořila historie. Toto proroctví mohlo být rozpečetěno až "v době konce", to je podle biblických proroctví od roku 1798, a tak se i stalo. Určité historické události na počátku "doby konce" umožnili porozumět danému proroctví. Najednou různí lidé na celém světě porozuměli a spočítali nezávisle na sobě rok, kdy začalo očišťování nebeské svatyně a tedy Boží soud. (Např. Wolf v Evropě, Lacunza v Jižní Americe, Müler v Severní Americe, a j.)

Dan.7,9.10.13.: " Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitíce desetitisíců stály před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy..... Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu."

Teprve příchodem Pána Ježíše - jako jediného Velekněze

lidstva - do svatyně svatých, nastává doba očišťování nebeské svatyně. Daniel ve vidění spatřil, jak ve svatyni svatých vstoupil na trůn "Věkovitý" ("Starý dnů" - kralic.), to jest sám Nejvyšší - Bůh. I v symbolice starozákonní svatyně byla pro svatyni svatých typická přítomnost Boží slávy mezi dvěma cheruby nad truhlou smlouvy s Božím Desaterem. Daniel dále spatřil Syna člověka, Ježíše Krista, jak přichází, nikoliv na tuto zem, ale právě před "Věkovitého". Pán Ježíš vešel do svatyně svatých proto, aby ji očistil a to je spojeno s dílem soudu - "...soud zasedl a byly otevřeny knihy".

Až bude v nebi přezkoumán život každého bohabojného člověka, jehož vyznané hříchy "znečišťovaly svatyni", pak teprve budou hříchy věrných vymazány z knih v nebesích. Pak bude následovat slavný návrat Páně na naši zem. Kristus zde vzkřísí a promění věřící k věčnému životu. Nevěřící nesnesou slávu přicházejícího Boha. Zemřou, aby po tisíci letech byli vzkříšeni k účasti na třetí - závěrečné části Božího soudu. Druhá, hlavní část soudu bude probíhat během onoho tisíciletí. Bude se týkat právě těch, kteří odmítli Boží lásku a záchranu. Spasení lidé budou přítomni soudu nad nimi jako porotci, aby byla prokázána Boží spravedlnost. Po 1000 letech bude v závěrečné fázi Božího soudu za přítomnosti vzkříšených nevěřících vynesen a vykonán rozsudek. Hříchy sňaté ze svatyně budou vloženy na hlavu původce hříchu - satana a jeho druhů, kteří posléze i s bezbožnými lidmi zahynou v ohnivém jezeře. (Zjev.20,1.2.3.10.15.) Jejich muka nebudou nekonečná ve smyslu katolického pekla. To by Bůh nemohl být láska a milosrdný. Jejich utrpení bude odpovídat jejich trestu, podle velikosti zla, které způsobili.

Připomeňme si některé důležité body z proroctví Daniele v 9. kapitole (viz téma Proroctví s matematickou přesností)

Bůh oddělil pro starozákonní Izrael dobu 70 prorockých týdnů, neboli 490 let. Tato doba začala na podzim roku 457 př.Kr. (dekret krále Artaxerxe o znovuvybudování Jeruzaléma). Období 490 let pro Izrael skončilo v r. 34 po Kr. (Podrobněji viz odkaz výše: Proroctví s matematickou přesností) Prvních 483 let mělo vést k vystoupení Mesiáše. Vše se přesně naplnilo. Ježíš Nazaretský byl na podzim r. 27 po Kr. pomazán při svém křtu Duchem svatým. Tak se stal Mesiášem (= pomazaným; Luk.3,1.21.22.). Byl si vědom naplnění proroctví Starého zákona (Iz.61,1), když na počátku svojí činnosti řekl: "Naplnil se čas." (Marek 1,15) Tím také potvrdil Danielovo proroctví o sedmdesáti týdnech. Ježíš byl na jaře r.31 po Kr. v době velikonočních svátků ukřižován - přesně tři a půl roku po svém pomazání (podle proroctví v polovině posledního týdne).

Pán Ježíš vyzval své učedníky, aby šli s evangeliem "ke ztraceným ovcím z lidu izraelského" (Mat.10,6), nikoliv k pohanům (Mat.10,5). Důvod je jasný: Doba milosti pro národ izraleský končila teprve v r.34 po Kr. (Ukamenování Štěpána, Sk.8,1) Zhruba tři a půl roku po ukřižování Krista.

Tím uplynula zbývající polovina posledního týdne z uvedeného proroctví.

Apoštolové poukázali na to, že čas oddělený pro národ izraelský pominul:

Skut.13,46: "Ale Pavel a Barnabáš směle prohlásili: "Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k

ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům."

Pán Ježíš o tom také hovořil:

Mat.21,43: "Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce."

Na koho tím myslel, je zřejmé z mnoha textů Bible (Gal.3,7.29.; Řím.2,28-29; 1.Petr.2,9):

Gal.3,29: "Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil."

Dan.8,14:(ekum.) "Řekl mi: 'Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.'"
Dan.8,14: (Dr.Hejčl - katolický překlad) "Až do večera a jitra, dvou tisíc tří set dnů, a očištěna bude svatyně."

Daniel zde říká, že 2300 dní (= 2300 let, použijeme-li prorocké pravidlo - viz odkaz Proroctví s matematickou přesností) by mělo proběhnout. Potom bude svatyně v nebi zase zasvěcena. To znamená, že se potom ukončí smiřovací dílo Pána Ježíše a začne soud.

Kapitoly 8 a 9 proroka Daniele pojednávají o prorockém úseku 2300 let. 490 roků přiznaných Židům jsou částí téhož proroctví. Oba časové úseky začínají ve stejnou dobu. Od celkové doby 2300 let bylo "odečteno" (kralic.) 490 let pro Izrael. (Dan.9,24) Nejpřesnějším překladem původního "chatak" je slovo "odkrojit" (z nějakého celku). Kraličtí použili "odečteno", ekum. "stanoveno")

Osmá kapitola Daniele končí tím, že Daniel je zmaten oním obrovským časovým údajem. V 9.kapitole se pak dočteme, že Daniel pochopil z Jeremiášova proroctví, že babylonské zajetí má trvat 70 let. A tato doba už pomalu uplynula. Nyní se měli Židé vrátit

do vlasti a začít se znovuvybudováním Jeruzaléma a svatyně. Daniel rozuměl termínu "očišťování svatyně". Nerozuměl ale - v kontextu Jeremiášova proroctví - tomu dlouhému časovému úseku. O svatyni v nebesích čteme teprve v Novém zákoně. Daniel vše vztahoval na svatyni v Jeruzalémě. Proto to zděšení. V 9. kapitole se proto Daniel úpěnlivě modlí za svůj lid, aby Bůh naplnil zaslíbení o návratu po 70 letech zajetí. A Bůh svého služebníka vyslyšel a posílá k němu anděla s vysvětlením.

Daniel nyní pochopil, že ten dlouhý časový údaj se netýká jejich národa, že se naplní až v době konce a že pro jeho lid je z něho "odkrojeno" jen 490 let. Pochopil, že Jeruzalémská svatyně začne opět fungovat během několika let. S tím dlouhým úsekem 2300 let se neměl zabývat.

Dan.8,26: "Vidění o večerech a jitrech, jak ti bylo pověděno, je pravdivé. Ty pak podrž to vidění v tajnosti, neboť se uskuteční za mnoho dnů."

Vidíme tedy, že celý prorocký úsek 2300 let trval od r.457 př.Kr. až do r.1844 po Kr.

A právě v tomto roce začalo dílo Božího soudu symbolizované očišťováním svatyně.