Zj 15,1-8:"A viděl jsem na nebi jiné znamení, veliké a podivuhodné: sedm andělů, kteří přinášejí sedm posledních pohrom - jimi se dovrší Boží hněv. Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména. Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: "Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo." Potom jsem viděl, jak se otevřela svatyně stánku svědectví v nebi a vyšlo sedm andělů, přinášejících sedm pohrom; byli oděni kněžským rouchem, čistým a zářícím, a kolem prsou měli zlaté pásy. Jedna ze čtyř bytostí před

Božím trůnem podala těm sedmi andělům sedm zlatých nádob naplněných hněvem Boha, živého na věky věků. Svatyně byla naplněna oblakem slávy a moci Boží, takže nikdo nemohl vstoupit do svatyně, dokud se nedokoná sedmero pohrom, které přináší těch sedm andělů."

Boží hněv, který byl právě ohlášen v předchozím vidění v symbolu velkého lisu přetékajícího vínem (viz téma Poselství tří andělů), je nyní popsán ve svém naplnění. Od lisu se přechází k poháru. Jazyk je zde znovu symbolický. Obraz poháru je převzat ze Starého zákona. Na starověkém Středním východě byl pohár používán při rituálech prorokování. Josef s jeho pomocí předpovídá budoucnost (Gn 44,5). Prorok Jeremjáš v něm spatřuje budoucí soud národů: "Toto mi řekl Hospodin, Bůh Izraele: 'vezmi z mé ruky tuto číši vína rozhořčení a napoj jím všechny národy, k nimž tě posílám, ať pijí a vrávorají a třeští před mečem, který mezi ně pošlu!'" (Jer 25,15.16) (Srov. Iz 51,17; Zach 12,2)

Ale před tím, než se odehraje tato poslední kapitola Božího soudu, autor - věrný svému literárnímu rytmu - začíná zde znovu cyklus sedmi pohrom zastavením v chrámu. Prorok však hledí za těchto sedm pohrom, předbíhá události a popisuje výsledek posledního střetnutí mezi Bohem a silami zla. Prorok vidí scénu vítězství.

To, co jej nejprve zaujme, je rozloha moře hladkého jako sklo (Zj 15,2). Tento obraz, se kterým jsme se již setkali v souvislosti s chrámem (Zj 4,6), představuje vody oblohy a připomíná stvoření, které Bible popisuje jako vítězství nad vodami (Ž 136,6; Iz 40,12; 27,1)

Následující vidění uvádí na scénu ohromný zástup zachráněných (Zj 15,2-4). Prorok je vidí jako staré Izraelce v době vyjití z Egypta. Vykoupení stojí na moři,

což představuje vítězství Boha nad živly, tak jak tomu bylo při přechodu Izraelců přes moře, a jako oni zpívají píseň Mojžíšovu (Ex 15), která oslavuje Boží vítězství nad nepřáteli Izraele.

Po tomto vidění vítězství, které dává jistotu pro budoucnost, se prorocký pohled vrací zpět. Znovu je jeho pozornost upřena na sedm andělů těsně před tím, než vylejí své nádoby. Prorok je vidí vycházet z otevřeného chrámu, oblečené v oděv, který obvykle nosí velekněz v den slavnosti smíření - roucho je z jemného lnu (Zj 15,6; Lv 16,4). Tato scéna připomíná rituál, který představoval konec smírčích obřadů při slavnosti smíření, kippúr: "Nikdo z lidí nesmí být ve stanu setkávání, když vejde (velekněz) do svatyně k vykonávání smírčích obřadů, dokud nevyjde. Tam vykoná smírčí obřady za sebei za svůj dům i za celé izraelské shromáždění." (Lv 16,17)

A skutečně, chrám je "naplněn oblakem slávy a moci Boží" (Zj 15,8) - znamením, že od této chvíle tam už nikdo nesmí vstoupit (Zj 15,8) a dílo smíření je dokončeno. Stejný jev charakterizuje konec stavby svatostánku v 2. knize Mojžíšově. Také tam Boží oblak proniká prostor svatyně jako projev Hospodinovy slávy (Ex 4,34) a také tam už potom nikdo do stanu nesměl vstoupit (Ex 40,35). Tato část z 2. knihy Mojžíšovy dokonce připomíná závěr stvoření. Stejný stylistický výraz, který uzavírá zprávu o stvoření v 1. knize Mojžíšově: "přestal konat dílo", se zde znovu objevuje - srovnej Ex 40,33 a Gn 2,2.

Konec stavby svatostánku je tedy chápán

jako dokončení stvoření. Tyto dva okamžiky jsou ostatně poctěny stejnou slávou Boží přítomnosti. Událost líčená knihou Zjevení tedy zároveň připomíná konec Božího díla obnovy - je jen jiný způsob jak vyjádřit, že se zde jedná o konec procesu očišťování, a právě to je význam svátku kippúr. Ve skutečnosti tento konec znamená konec soudu. Rozsudek je zpečetěn. Tato pravda byla uchována v liturgii kippúr od nejstarších dob až po naše dny. Poslední modlitba kippúr, recitovaná při západu slunce, nazývaná neilah, což znamená "uzavření", je totiž v Talmudu spojována s uzavřením chrámu v nebi (viz zejména Talmud de Jérusalem, Berakhot, IV.5). Jestliže podle židovské tradice svátkem kippúr vrcholí deset dnů příprav, je v této chvíli neilah "náš osud definitivně určen a náš rozsudek zpečetěn" (Choulkhan Aroukh Abrégé, s. 570).

Ostatně je významné, že v této prosbě se slovo hotménu, "zapečeť nás", stalo klíčovým slovem, ze kterého následně vznikl tradiční pozdrav na konci kippúr, hattimah tobah, "dobré zapečetění".

Kniha Zjevení využívá tuto tradici, aby jejím prostřednictvím prohlásila, že se zde jedná o koamžik, kdy osud každého člověka je definitivně určen. Bůh už neodpouští. V tomto okamžiku končí Kristova přímluva a nemá smysl se dál dovolávat jeho oběti.

Stěží chápeme tuto "tvrdost" Boha, která se špatně slučuje s pojetím "Boha plného slitování a milostivého" (Ex 34,6). Pro mnoho křesťanů poselství Boha lásky zdegenerovalo na éterickou sentimentalitu nebo na abstraktní filosofii, která ztratila kontakt s dějinnou skutečností. Již jsme se o tom zmínili - je to proto, že spasení je skutečné, protože je to událost, která má své meze. Kdyby tomu tak nebylo, křesťanství by bylo zredukováno na nějakou ideu nebo emoci. Toto Boží "ne" je rozhodně projevem skutečnosti jeho existence a jeho činnosti v dějinách, důkazem, že to není účelový výmysl lidského rozumu.

Tento konec má svůj význam také na úrovni lidí. Dovedeme-li tuto myšlenku dále, bude nakonec každý člověk strůjcem svého vlastního osudu. Boží pečeť je jen nebeským stvrzením, že už se nemohou vrátit zpět. Příklad egyptského faraona v době vyjití z Egypta dokonale ilustruje tento mechanismus. Během první poloviny ran biblické vyprávění udává, že faraon sám zatvrdil své srdce (Ex 7,13.22; 8,15; 9,7.35). Až v průběhu druhé poloviny ran náhle biblické vyprávění mění podmět a říká, že "Bůh zatvdil faraonovo srdce" (Ex 10,1.20.27; 14,4.8). Tím, že tvdošíjně hřešíme, dojdeme k bodu, odkud již není návratu zpět, kde se už nelze kát. Tento postřeh psychologického a morálního druhu se plně projeví v době konce - v okamžiku, kdy každý s konečnou platností o sobě

rozhodne úmyslným opakováním své vlastní volby.

Stejný princip se objevuje o něco dále ve formě přísloví: "Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně - kdo je sparavedlivý, ať zůstane spravedlivý, kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti." (Zj 22,11)

Také v průběhu sedmi pohrom, které představují konec soudu, se opakuje smutné prorokovo konstatování: "Ale neobrátili se." (Zj 16,9.11; viz 16,21)

Úzkost nebo spekulace, pokud jde o čas zapečeťování, je nemístná. Jednoduchý fakt, že si můžeme klást tuto otázku, tj. zda v tom čase již jsme či ne, je sám o sobě důkazem toho, že to tak není. Pokání je možné, jen když se ptáme, zda je ještě možné. Den, kdy již nebude možné doufat - to bude den, kdy jsme se rozhodli již nedoufat.

Jiným znakem doby zapečeťování je objektivní pozorování Božího hněvu - sedm nádob vylitých na svět. Chvíle uzavření chrámu odpovídá totiž době vylití nádob (Zj 15,8). Tento Boží hněv - předpověděný již v čase šesté pečeti (Zj 6,17) a sedmé polnice (Zj 11,18.19) - byl právě zvěstován v poselství třetího anděla jako hrozba, která má přijít: "Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení." (Zj 14,9.10)

Sedm nádob tedy chronologicky přichází po trojandělském poselství a začíná v okamžiku, kdy nadvláda šelmy (Zj 13,16) se již stala skutečností. Hned od první nádoby je zřejmé, že tento soud se týká těch, kdo "byli označeni znamením dravé šelmy a kdo klekali před jejím

obrazem" (Zj 16,2).

Sedm nádob je ve skutečnosti jen opakováním soudu, který provázel sedm troubení napříč dějinami. Pohromy se odehrávají paralelně v pořadí polnic.

země (člověk)

země (člověk)

krvavé moře

krvavé moře

řeky a prameny vod

řeky a prameny vod

slunce

slunce

propast a temnota

propast a temnota

Eufrat

Eufrat

božský hněv: kroupy
vlastnictví království

božský hněv: kroupy
vlastnictví království

Na základě této skutečnosti sledují polnice stejně jako nádoby pořadí stvoření (Gn 1,1 až 2,4a). I zde má soud vesmírný dosah.

Zatímco však polnice zasahují jen třetinu území, pohromy z nádob zaplavují toto území celé - "zemi", "moře", "slunce"... Trest, který dopadá prostřednictvím těchto ran, doplňuje a završuje trest, který dopadl prostřednictvím polnic - což jasně ukazuje, že se zde jedná o poslední Boží soud. Sedm polnic krok za krokem sleduje nepravosti církve, sedm pohrom se nyní zaměřuje na konec dějin.

Tento soud se vztahuje na dvě přesně definované fáze:

První fázi tvoří prvních pět pohrom a zabírá první polovinu kapitoly (Zj 16,1-11). To je fáze vředu. Je to velmi krátká fáze, neboť oběti páté pohromy ještě trpí vředem z první pohromy. Tato fáze je charakterizována Božím soudem projevujícím se v důsledcích hříchů lidí a uskutečňuje se "podle zákona vzájemnosti" (J.Ellul, Architecture en mouvement, s.193)

Druhou fázi tvoří šestá a sedmá pohroma a zabírá druhou polovinu kapitoly (Zj 16,12-21). To je fáze Harmagedonu. Tato fáze je charakterizována Božím soudem, který předpokládá přímý zásah shora a odpovídá na seskupení na zemi.

Zj 16,1-11:"A slyšel jsem mocný hlas ze svatyně, jak praví sedmi andělům: "Jděte a vylejte těch sedm nádob Božího hněvu na zem!" První anděl šel a vylil svou nádobu na zem: a zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem. Druhý vylil svou nádobu na moře: a změnilo se v krev jako krev zabitého a všechno živé v moři zahynulo. Třetí vylil svou nádobu na řeky a prameny vod: a změnily se v krev. Tu jsem slyšel, jak praví anděl, který má moc nad vodami: "Spravedlivý jsi, Bože, svatý, který jsi a kterýs byl, že jsi vynesl tento rozsudek: těm, kdo prolili krev svatých a proroků, dal jsi pít krev; stalo se jim po zásluze!" A od oltáře jsem slyšel hlas: "Ano, Pane Bože všemohoucí, pravé a spravedlivé jsou tvé soudy." Čtvrtý anděl vylil svou nádobu na slunce: a byla mu dána moc spalovat lidi svou výhní. Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale neobrátili se, aby mu vzdali čest. Pátý anděl vylil svou nádobu na trůn šelmy: a v jejím království nastala tma, lidé se bolestí hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů."

Počínaje první nádobou je nepřátelský tábor označen - jsou to všichni, kdo se nechali označit cizím bohem (Zj 16,2). Zhoubné vředy, které je postihují, mají vztah k nevěrnosti, jež je vyvolala. Znamení šelmy se stává vředem. Tento druh vředu, který pokrývá těla lidí a připomíná malomocenství prokletých ze Starého zákona (viz Dt 28,27; srov. Lv 13), je viděn jako vnější znak vnitřní zkaženosti, která stravuje ctitele šelmy.

Trest je součástí chyby. Uctívání šelmy - se vším, co k tomu patří - podřízenost a zaprodanost - v sobě nese své vlastní ovoce smrti.

V popisu první rány lze rozpoznat ironický úsměv. Připomíná šestou egyptskou ránu, o níž je řečeno, že postihne jak egyptský lid, tak i kněze a kouzelníky (Ex 9,11). Nemoc by měla postihnout jak ty, kdo obdrželi znamení šelmy, tak i samotnou šelmu. Babylónskému bohu je tím stržena maska - tak jako kdysi egyptským božstvům. Jsou to podvodníci. Důkazem je, že se škrábou tak jako ostatní. Bůh šelmy neexistuje, neboť nikdo není ušetřen. Nejen prostí věrní, ale dokonce i kněží jsou oběťmi svého vlastního náboženství.

Tato první pohroma, stejně jako první polnice, se týká země. Ale tentokrát rána zasahuje přímo lidi.

Spáleniny plodin země se nyní nacházejí na lidech. Zhoubný vřed nevyrůstá z ničeho, ale je přirozeným důsledkem určitého procesu v čase. Neštěstí zpozorované při prvním zaznění polnice dosahuje svého plného rozvoje a svého dovršení při první pohromě.

Spálení oznamované první polnicí představovalo stav zkázy v nazítří válek s barbary - v okamžiku, kdy církev dovršila boj za svou svrchovanost. Zhoubné vředy vylité z první nádoby by tedy měly představovat ještě vážnější stav zkázy. Zlo je zde znásobeno a je v pokročilejším stadiu. Navíc, připomeňme si, polnice se týkala jen třetiny země, zatímco nádoba zasahuje zemi celou.

Prorok z knihy Zjevení popisuje poslední dramata lidské historie v termínech, které připomínají nepokoje, které provázely převzetí moci církví. Avšak to, co se na počátku dějin křesťanství odehrávalo jen v lokálním měřítku, nabývá tady světových rozměrů. A poněvadž lidé trpí vředem ještě při páté pohromě, znamená to, že potíže ještě budou trvat.

To, co charakterizuje první fázi, je ovládnutí celé země mocí církve, se vším, co s tím souvisí - podvody a netolerancí. Prorok Daniel to předvídal. V závěru 11. kapitoly své knihy (Dan 11,42.43) oznamuje, že na konci času náboženská moc představovaná Babylónem (sever) by měla ovládnout celou zemi.

Úsilí ovládnout celou zemi skrývá jen stěží. Uvnitř církve stejně jako vně se o tom hovoří, sní se o tom a ospravedlňuje se to (Doukhan, Le soupir de la terre, s.154 - ve slov. Túžba zeme). Ve světle posledních událostí se tato četba proroctví knihy Daniel a Zjevení vyjasňuje. Budoucnost odpoví, v jakých měřítcích a jakým způsobem se uskuteční.

Obě následující nádoby jsou vylity na vodstvo země - na moře při druhé pohromě a na řeky při třetí pohromě. Rána, která následuje, připomíná první egyptskou ránu. Voda se mění v krev (Ex 7,17-21). V podmínkách starověkého Egypta měla tato rána zcela zvláštní smysl. Nil byl tehdy uctíván jako bůh a jeho voda zajišťovala život obyvatelům země.

Zkušenost posledních Božích nepřátel na úsvitu konečného vysvobození se podobá zkušenosti nepřátel Izraele na úsvitu vyjití z Egypta. Náhle si povšimnou, že bůh, ve kterého vkládali veškeré naděje, o kterém věřili, že mu vděčí za život, byl ve skutečnosti původcem smrti. Namísto vody produkuje krev. Také zde výklad rány upozorňuje na zákon vzájemnosti. "Prolili krev", proto je jim dáno "pít krev" (Zj 16,6). Znovu se ukazuje, že hřích si v sobě nese i svůj trest. Jsou otráveni smrtí, kterou sami způsobili.

Vlastní trest přesně odpovídá vlastní chybě. Anděl na to poukazuje slovy: "Stalo se jim po zásluze" (Zj 16,6) a od

oltáře zní ozvěnou: "Ano, Pane Bože všemohoucí, pravé a spravedlivé jsou tvé soudy." (Zj 16,7)

Zvuky druhé a třetí polnicetaké oznamovaly pohromy, které postupně zasáhly vody moře, poté vodu řek a pramenů (Zj 8,8-11). V době polnic se tento obraz týkal duchovního stavu mužů a žen své doby. Církev zaujatá zajišťováním své politické nadvlády ztratila smysl pro podstatné. Duchovní život symbolizovaný živou vodou (Ž 36,8.8; Jer 17,8 atd.) scházel.

Avšak zatímco polnice se týkaly jen třetiny vod, pohromy zasahují veškeré vodstvo na zemi. A tentokrát to není pouze moře, které se mění v krev (Zj 16,3) - jako tomu bylo v případě polnic (Zj 8,8) -, ale rovněž řeky a prameny vod na souši /Zj 16,4).

Duchovní stav občanů Babylóna je tragický. Na vyhnance z ostrova Patmos působí tento obraz krvavých vod ještě silněji. Na tomto malém ostrově obklopeném mořem to totiž znamená, že všechno kolem je duchovně mrtvé. Boží svědky, svaté a proroky, už nikdo neposlouchá. Voda se stala krví. Babylónští lidé už nemohou doufat - nejen proto, že vše je krví, ale také proto, že už nemají nic, co by vzbudilo jejich chuť a touhu po něčem jiném.

Čtvrtá nádoba zhoršuje nesnáze zapříčiněné předchozí pohromou. K nedostatku vody se nyní připojuje vedro. Na obloze není voda ani mraky. Není už naděje. Duchovní sucho, které panuje v této fázi, je o to nesnesitelnější.

Také zde je trest v souvislosti s nepravostí podle stejného principu vzájemnosti. Toto naučení je dáno prostřednictvím ironického úsměvu, který vyplývá ze vztahu ke čtvrté polnici. Tak jako čtvrtá polnice i čtvrtá nádoba se týká slunce (Zj 16,8). Ale zatímco v 8. kapitole následovalo zatmění slunce a v důsledku toho částečná temnota, zde naopak sluneční záření zesiluje. Pálí a jeho žár přináší utrpení a smrt. Lidé jsou oběťmi své vlastní modloslužby. Slunce, které zbožštili, se stalo příčinou jejich bolesti a zklamání.

Pátá nádoba zasahuje přímo jádro problému. Zasažen je trůn šelmy (Zj 16,10). Rána, která z toho vyplývá,

připomíná ránu z páté polnice. Scénu zachvacuje temnota. Při páté polnici temnota pocházela z hlubin propasti, tehom, nicoty, která je důsledkem popření Boha a provází světský humanismus Francouzské revoluce (Zj 9,1.2). Ve své době temnota zasáhla jen třetinu prostoru (Zj 8,12), tentokrát však pokrývá celé království (Zj 16,10). Ve své době bylo toto popření Boha vlastní cizí protináboženské moci. Nyní tvoří nedílnou součást náboženství. Chceme-li převzít scénář načrtnutý prorokem Danielem, Jih je nyní součástí Severu (Dan 11,43). Babylón upevňuje svoji nadvládu nad egyptským faraonem, který symbolizuje zřeknutí se Boha.

A také tam trest přímo vyplývá z nepravosti. Protože lidé zbožňovali šelmu na trůnu temnot a nicoty, potýkají se s temnotou a nicotou všude. Znovu jsou oběťmi vlastního náboženství smrti.

Pohroma připomíná rovněž devátou egyptskou ránu, předposlední, která předcházela konečnému Božímu zásahu proti egyptským prvorozeným. V knize Moudrosti, apokryfu z 1. století př. Kr.,nabývá rána temnoty také vesmírné dimenze - temnota vzešlá z místa mrtvých je představována jako trest par excellence, který obsahuje a završuje všechny ostatní (Moudrost 17).

Stejným způsobem obsahuje pátá nádoba veškeré zlo všech předcházejících ran. Trpí se tedy právě tak vředy z první nádoby jako bolestmi, které doprovázejí ostatní nádoby. Intenzita utrpení dosahuje svého vrcholu. Nenávist vůči Bohu roste přímo úměrně utrpení. Lidé od modloslužebnictví první rány (Zj 16,2) přešli k rouhání se "Bohu, který má moc nad takovými pohromami" (Zj 16,9), a poté k rouhání "nebeskému Bohu" (Zj 16,11), absolutnímu Bohu vesmíru.

Čím dál více si lidé uvědomují, že se zmýlili. Ale místo aby změnili svou cestu, zatvrzují se a obrací se náhle proti tomu, kterého měli poznat. Od náboženství zmatku, které je vzdálilo daleko od Boha, se odvažují přejít k vědomé a záměrné nenávisti vůči Bohu. Jejich chování se podobá chování faraona v Egyptě. Také on - nucený pod tíhou ran uznat Boží existenci - se utvrzuje ve své vzpouře a obrací se - agresivněji než kdy před tím - proti samotnému Bohu. Střet je nevyhnutelný.

Přehled prorockých událostí

Struktura 'svícnové formy'
knihy Zjevení