Zj 20,1-15:"1  Tu jsem viděl, jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. 2  Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a satana, 3  na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn. 4  Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. - 5  Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. - 6  To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let. 7  Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře

"8  a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. 9  Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je. 10  Jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků. 11  A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. 12  Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. 13  Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. 14  Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. 15  A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. "

A právě v této pusté a prázdné krajině je Boží nepřítel souzen a uvězněn. Tak jako ve Zjevení 12,9, i tady je nazván "drakem, dávným hadem, který je ďábel a satan" (Zj 20,2).

Ze třech mocností spojených proti Bohu v harmagedonské bitvě (Zj 16,13) zůstal drak jediným, kdo unikl. Obě ostatní mocnosti - šelma z moře a šelma ze země (falešný prorok) - již byly zničeny a spolu s nimi i králové země, kteří přežili do času konce.

"Klíč od propasti", který byl dříve svěřen hvězdě spadlé z nebe, vládci země (Zj 9,1), je nyní v rukou Božího anděla (Zj 20,1). Situace připomíná stav před stvořením. Řecký výraz vyjadřuje stejné hebrejské slovo tehom (propast) z 1. knihy Mojžíšovy. Tam je ďábel uvržen.

Země je prázdná. Absence Boha a života tvoří její přirozené prostředí. Ďábel je odsouzen k vyhnanství na poušti prázdnoty a nicoty, tak jako kdysi byl had odsouzen do prachu (Gn 3,14). Už zde není nikdo, koho by mohl svádět. Na mysl přichází vyprávění z 1. knihy Mojžíšovy. Pokušení, které rozpoutalo lidskou tragédii, již není možné, není koho svést. Zlo je neutralizováno.

Toto naučení o naději bylo již vyjádřeno v symbolice obřadů kippúr. Kozel Azazel, který představoval satana v celé jeho činné síle, byl také odsouzen k vyhnání na poušť (Lv 16,20-22). Tento ceremoniál byl součástí procesu Boží záchrany. Zároveň s usmířením "všech hříchů lidu" a očištěním svatyně, které představovalo vesmírné Boží odpuštění, ceremoniál kippúr zvěstoval uvěznění inspirátora zla.

Stejné proroctví je pronášeno v evangeliu podle Jana. Během "soudu světa" satan, "vládce tohoto světa, bude vyvržen ven" (J 12,31). Tato myšlenka je rovněž doložena v židovské tradici a nachází se zejména v knize Enoch, ve spise, známé Janovým současníkům, kde Bůh přikazuje Rafaelovi svázat Azazela a vyvvrhnout ho do temnoty pouště (Enoch 18,12-16;19,1.2; 21,1-6).

V proroctví o Božím soudu na konci časů Daniel, který viděl ceremonii kippúr (Dan 8), musel rovněž vidět tuto druhou stranu spasení, tedy vyhnání Azazele, ďábla, do tehom pouště.

Kniha Zjevení podává toto ďáblovo vyhnání jako reálnou událost v čase. Jde o tisíc let. V kontextu knihy Zjevení má toto údobí vyjádřené formou zaokrouhlené číslice symbolickou hodnotu. "Tisíce", které tvoří počet sto čtyřiceti čtyř tisíc, označují množství. V hebrejské tradici je číslo tisíc často používáno k symbolizování myšlenky mnohosti (Ž 91,7; 119,72; 1 Pa 16,15; Kaz 7,28; Ez 30,17). Tato symbolika je použita zejména ve vztahu k času. "Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde", prohlašuje žalmista (Ž 84,11), nebo "tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul!" (Ž 90,4). Stejně tak i Kazatelovo prohlášení "a kdyby žil dvakrát tisíc let..." (Kaz 6,6) je jen obrazným vyjádřením úvahy - "kdyby někdo...byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku..." (Kaz 6,3).

Vezmeme-li v úvahu toto biblické pozadí, máme dobré důvody domnívat se, že kniha Zjevení chápe "tisíc" v symbolickém smyslu "mnoha let". Ostatně je významné, že na konci verše stojí tisíc let v protikladu ke "krátkému času" (Zj 20,3).

Prorok Izajáš dostává podobné vidění. V části svého proroctví, o níž komentátoři hovoří jako o "malé knize Zjevení" (Iz 24; 25), také on popisuje pustý stav "země" - klíčového slova textu (šestnáct případů), kterou ztotožňuje s tóhú (prázdnotou), která charakterizuje zemi před stvořením (Iz 24,10; viz Gn 1,2). Prorok zde také oznamuje Boží trest, který se týká satana a jeho přisluhovačů: "V onen den Hospodin ztrestá nebeský zástup na výšině i pozemské krále na zemi." (Iz 24,21)

A také se zde jedná o uvěznění během doby, kterou prorok definuje jako "mnoho dnů" (Iz 24,22), což objasňuje ještě jednou smysl tisíce let v knize Zjevení.

Můžeme váhat, zda jít touto cestou až sem a pochybovat o této podivné události, nebo naopak se plést do mekonečných spekulací o tom, co by se mohlo během těchto tisíc let dít. Text neumožňuje ani jeden, ani druhý přístup.

Jediné naučení, které bychom si měli vzít, je, že v symbolickém jazyce, který je knize vlastní, nás Zjevení informuje, že zlo už nebude mít moc nad muži a ženami. Symbolický význam tisíce let však nevylučuje reálnost tohoto údobí. Po tom všem je silně pravděpodobné, že tisíc let opravdu představuje dobu tisíce let. Ale tato otázka není vůbec důležitá. V tomto stadiu a v perspektivě věčnosti - kdy už dějiny země skončily - se poznámka o délce trvání tisíce let v každém případě už nechápe podle našich kategorií.

Neboť "tisíc let" je také délka věku první generace lidí před potopou (Adam. 930 let; Jared, 962; Metuzalém, 969; Noe, 950 atd.). Odvolání se na "tisíc let" znamená návrat ke stavu před potopou, do doby zahrady Eden. Opět nacházíme stejný jazyk v knize proroka Izajáše, kde naděje "nového nebe" a "nové země" (Iz 65,17) je poeticky vyjádřena nostalgickou připomínkou zlatého věku před potopou, kdy zemřít ve sto letech znamenalo zemřít mladý (Iz 65,20) a kdy se lidé dožívali stejně vysokého věku jako stromy (Iz 65,22).

Záměr knihy Zjevení je tedy totožný se záměrem Izajáše - dát nám, abychom pochopili, že znovu nalezneme štěstí a životní kvalitu z počátku lidských dějin. Tisíc let ve skutečnosti představuje první kroky spasených lidí do věčnosti.

Ze zpustošené propasti nás vidění přenáší na nebeskou scénu pulzující životem. Překvapující je skutečnost, že bytosti, které prorok v nebi vidí, jsou lidé. Nejprve tam vidíme ty, o nichž to lidé předpokládali nejméně - ponížené a utiskované, ty, "kdo byli sťati pro slovo Boží" (Zj 20,4), jejichž křik se ozýval ve vidění páté pečeti (Zj 6,9). Nejen oni, mučedníci a hrdinové, ale rovněž všichni ti, kdo prostě zůstali věrni a odmítli kompromitovat svoji identitu (Zj 20,4), zkrátka spravedliví všech dob. Anděl tuto záhadu vysvětluje lapidárně: "To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení." (Zj 20,6) To je páté ze sedmi blahoslavenství - tak jako všechna ostatní blahoslavenství je i toto také spojeno s návratem Ježíše Krista. Myšlenka o vzkříšení v souvislosti s příchodem Spasitele zde není nová. Kniha Daniel uvádí podobnou skutečnost: "Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou." (Dan 12,2)

Tato úžasná událost je tedy přisuzována příchodu Michaela. Poslední kapitola Daniela dává svým úvodem i závěrem významnou odpověď na toto zvláštní téma. Andělu-válečníku Michaelovi, který povstává (v hebrejštině amad) jako hrdina-vítěz (Dan 12,1), odpovídá povstání (amad) "na konci dnů" (Dan 12,13). Stejně tak kniha Zjevení spojuje vzkříšení spravedlivých s vítězstvím válečníka na bílém koni. Apoštol Pavel vyjadřuje stejné přesvědčení. "My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme.

Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebes, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1 Te 4,15-17)

Vzkříšení je jediným řešením uvedeným Biblí - a zejména zde knihou Zjevení, které vysvětluje neobvyklou přítomnost těchto mrtvých radujících se ze života v nebi. Žádná stopa po myšlence nesmrtelnosti duše, která už od řecké filosifie zamořila náboženství jak židovské, tak i křesťanské.

Zde použité slovo "duše" (Zj 20,4) se musí chápat v hebrejském smyslu - označuje celou živou bytost. Toto hebrejské slovo nefeš, překládané v Septuagintě zpravidla řeckým slovem psyché a v překladech slovem "duše", zahrnuje ve skutečnosti veškeré funkce lidské bytosti, duchovní, myšlenkové i emocionální, stejně jako fyzické a fyziologické. Nefeš (duše) múže mít hlad (Ž107,9); Dt 12,20) nebo žízeň (Ž 143,6), být uspokojena (Jr 31,14), dobře jíst (Iz 55,2). Ale nefeš může také milovat (Gn 34,3; Pís 1,7), být dojatá (Ž 31,10), křičet (Ž 119,10), znát (Ž 139,14), být moudrá (Př 3,22), uctívat a chválit Boha (Ž 103,1; 146,1). V Bibli je lidská bytost chápána ve své úplnosti. Jestliže tělesný život přestane existovat, zaniká zároveň i duchovní život (Kaz 9,5). Smrt je úplná, tak jako život.

Když kniha Zjevení, zakořeněná v hebrejských Písmech, hovoří o vzkříšení, rozumí tím jak duchovní, tak i fyzické dimenze "těla a duše", jak se obvykle říká. Ale pro Bibli tělo není odlišné od duše. Neboť tělo - to je duše a naopak.

Po tomto upřesnění lépe rozumíme podstatě zde zmíněné skutečnosti. V pojetí Bible život předpokládá smysly a tělo, stejně jako emoce a myšlenky. Spasení v hebrejském ráji jsou opravdově živí. Jak se to stalo? Jakým způsobem přešli ze smrti do života? Anděl nezachází do detailů. Tak jako vždycky jej zajímá jen konečný výsledek. Tak je tomu počínaje veškerými zázraky popisovanými v Bibli, od stvoření k přechodu Rudého moře až k Ježíšovu vzkříšení. Inspirovaný autor se spokojuje se svědectvím o této události, aniž by kdy tento mechanismus vědecky vysvětloval.

Důležité je, že jsou tady - a tato přítomnost nepotřebuje důkazy nebo vysvětlení. Důkazem je samotná skutečnost. Bůh, zázrak par excellence, stvoření, lidská bytost, v Bibli vystupují jako neoddiskutovatelné reality. Živá bytost, nebo událost, která se děje, nepotřebují být dokazovány, aby mohly být uznány. Jsou zde, a to je dokazuje.

Prorok tedy vidí ve střdu dění vzkříšené: "Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud." (Zj 20,4)

A co víc, oběti jsou učiněny soudci svých soudců. Role jsou obráceny, aby se naplnila spravedlnost. Jako soudci jsou povoláni společně s Bohem sdílet zodpovědnost za rozsudek, který rozhoduje o životě nebo smrti všech mužů a žen. A to přesto, že rozsudek již byl vynesen. Jejich samotná přítomnost při prvním vzkříšení ukazuje, že soud je již naplněnou skutečností. Při příchodu Ježíše Krista jsou již spravedliví a bezbožní rozděleni. Kniha Daniel tomu dobře rozumí, proto umísťuje Boží soud v čase, na konec údobí 2300 večerů a jiter, tedy počínaje rokem 1844. Podobně líčení harmagedonské bitvy, ve které se spojili Boží nepřátelé, jednoznačně předpokládá, že oba tábory jsou již v tomto čase vymezeny.

V každém případě patří soud jen Bohu, Stvořiteli, který jediný je schopen "zkoumat srdce a ledví" (Ž 7,10; Zj 2,23). Bůh je také jediný, kdo může správně vyvážit milost a spravedlnost a díky oběti Ježíše Krista je jediný, kdo může odpustit. A konečně je Bůh jediný, kdo je zcela čistý, svatý, a v důsledku toho jen on sám je schopen rozlišit mezi zlým a dobrým, i jediný, kdo má právo vynést soud (J 8,7).

Bůh nicméně chce dokázat těmto mužům a ženám svou spravedlnost. Dává jim k dispozici všechny vyšetřovací spisy a veškeré své archivy - "byly otevřeny knihy" (Zj 20,12). Dává jim veškerou svou moc - "kralují s ním" (Zj 20,4.6). Bůh chce, aby byli plně informováni. A co víc, chce, aby rozuměli. Sdílí s nimi mimo své kralování a svou moc rovněž svoji svatost. To chce vyjádřit tento text, když je ztotožňuje s kněžími "Božími a Kristovými" (Zj 20,6). Tato souvislost vyplývá zejména z 3. knihy Mojžíšovy, která hovoří o funkcích kněze. Zde se hebrejský termín qódeš (svatost) nachází více než stopadesátkrát a právě tak klíčová věta - "budete svatí, neboť já jsem svatý", v níž je ústřední myšlenkou (Lv 11,44.45; 19,2; 20,7.26). Ostatně je významné, že v blahoslavenství, které uvádí toto zaslíbení, je přídavné jméno "šťastný" spojeno s přídavným jménem "svatý" (Zj 20,6).

Označením vzkříšených za "kněze" je kniha Zjevení uvádí do nejintimnějšího a nejpriviligovanějšího vztahu s Bohem. Právě svatost (qódeš) tvoří základní Boží vlastnost (Iz 6,3; 57,15; Ž 99,5). Svou svatostí jim Bůh udílí svůj charakter. Znamená to, že vzkříšení se podílejí na Boží čistotě - svatosti, která je činí schopnými vidět zlo jako zlo, a v důsledku toho soudit.

Ale Bůh se nespokojuje s jejich vybavením pracovními nástroji - informacemi, inteligencí, svatostí. Bůh ji také dává potřebný čas - tisíc let - to je svrchované svědectví o jeho respektu vůči nim a o závažnosti jejich práce. Boží láska jde až tak daleko. Nejen lidé jsou souzeni lidmi, ale samotný Bůh se nechává jimi soudit. Navíc jim k tomu dává moc a prostředky.

Bůh zachází ve svém respektu vůči vykoupeným až tak daleko, že čeká do konce tisíce let, než vykoná trest, který přinese definitivní smrt. Tato událost se měla stát již v okamžiku příchodu Ježíše Krista, protože Bůh již má v rukou všechny údaje. Vyšetřování již proběhlo a rozsudek již byl vynesen. Ale Bůh se chce nejprve poradit s lidmi. Je pro něj důležité, aby dobře porozuměli, dříve než navždy uzavře tuto stránku dějin. A dokonce i tady se Bůh zdržuje. Oheň sestupuje z nebe jako reakce dění na zemi. Na konci tisíce let byli i ostatní mrtví vzkříšeni. Prorok je vidí ve velkém množství, "jako písek v moři", a všude - "ve všech čtyřech úhlech světa" (Zj 20,8).

A tu přichází znovu na scénu ďábel. Návrat lidí mu umožňuje vrátit se ke své roli svůdce, jak to zdůrazňuje komentář knihy Zjevení - "satan bude propuštěn ze svého žaláře" (Zj 20,7). Jeho záměry jsou jasné - "aby je shromáždil k boji" (Zj 20,8). Tento scénář připomíná Harmagedon; také zde se hovoří o velkém shromáždění v souvislosti s ozbrojeným konfliktem a také zde jsou nepřátelské armády uvrženy do ohnivého jezera (Zj 19,20; viz 20,10.13.14). Konečně také zde dostává místo bitvy hebrejské jméno - "Góg a Magóg", které je svázáno s dějinami Izraele (Ez 38,2).

Ale zatímco v harmagedonské bitvě stál Izrael proti svému tradičnímu nepříteli, Babylónu, v této bitvě - Góga a Magóga - se shromáždí nedifinované nepřátelské armády, jejichž jedinou bezdůvodnou motivací je zničit království pokoje (Ez 38,11).

Při harmagedonské bitvě směřovaly babylónské armády proti příchodu Spasitele přicházejícího od Východu (Zj 16,14.15), jehož strategie byla stěží ve stadiu vysušení Eufratu. Nepřítel byl ještě daleko od Jeruzaléma. Při bitvě Góga a Magóga naopak drakovy armády obléhají "tábor svatých" a útočí na "milované město" (Zj 20,9). Harmagedon se týká "králů země" pod trojím vedením šelmy, falešn=ho proroka a draka. Útok Góga a Magóga strhává "všechny národy", ve čtyřech úhlech světa" (Zj 20,8) pod jediné vedení draka.

Hebrejské slovo Harmagedon bylo jménem místa boje (Zj

16,16) a připomínalo tímto spojením zármutek králů země, kteří přežili Babylón. Hebrejské slovo Góg a Magóg se vztahuje na národy "ve čtyřech úhlech světa", jejichž "počet je jako písku v moři (Zj 20,8). Prostřednictvím jména Góg a Magóg jsou chápány národy jako množství. Ostatně to je dominantní téma vyprávění o Gógu a Magógu v Ezechielově vidění (Ez 38,4-9.13.15.16.22.23; 39,2.11.12.15.16). Tato charakteristika dává místu boje dokonce jméno: "Nazvou je Údolí Gógova hlučícího davu" (Ez 39,11). "Také jedno město bude mít jméno Hamóna (to je Hlučení)." (Ez 39,16)

Při srovnání Harmagedonu a Góga si lze povšimnout známky ironie. Boží nepřátelé se zaměřují na horu (har), a končí v údolí. Pokud jde o velké množství - obrazu to síly, který nahání hrůzu, právě v této nové krajině je zastihne smrt, což je naopak hrůzná představa - je to nakonec množství mrtvých těl (Ez 39,11.14.15). Ve slovech "údolí davu" (gej hamon) slyšíme dokonce hlásky geheny (gej hinnóm), která označuje místo, kde nechávali Izraelci procházet ohněm syny a dcery na počest Molocha (2 Pa 33,6). (Toto údolí Hinóm na jih od Jeruzaléma vyznačovalo hranici mezi kmeny Benjamín a Juda (viz Jr 15,7; 18,15.16). Stalo se tak známým, že Jeremjáš nemusel zmiňovat jeho jméno, když o něm hovořil a odsuzoval kulty z "údolí" (Jr 2,23)). Ze vzpomínky na rituály lidských ohnivých obětí se následně rozvinul pojem pekla a "geheny" (Mat 5,22), který je jen přepisem hebrejského gej hinnóm).

Samotné jméno "Góg a Magóg" ještě zesiluje tuto představu množství. Jeho numerická hodnota, 70, představuje ve skutečnosti v židovské tradici počet všech národů mimo Izrael, což vysvětluje výjimečné spojení dvou jmen, které jinde nikdy společně nefigurují. Tento typ výkladu dokonale zapadá do kontextuknihy Zjevení, kde jména dostávají symbolickou hodnotu, dokonce numerickou, jako např. 666 (Zj 13,18).

V symbolickém jazyce knihy Zjevení označuje "Góg a Magóg" množství národů, gójjím, tedy podle židovské tradiční terminologie všechny ty, kdo jsou cizinci ve vztahu k Bohu Izraele.

Vidění "velkého bílého trůnu" (Zj 20,11), které uzavírá tento cyklus, je ozvěnou "bílého koně", který jej uvádí. Válečníkovo vítězství vede na trůn. Při jeho pohledu "země a nebe" mizí a toto podivné prázdno připomíná "ticho" ze sedmé pečeti (Zj 8,1). Mimochodem si všímáme formulace - "země a nebe", která obrací tradiční pořadí "nebe a země", obvyklé v souvislosti se stvořením (Gn 1,1). Znamená to, že lidem známý vesmír - vše, co je nám důvěrně blízké, zmizí.

Zachránění z Harmagedonu, kteří během tisíce let zkoumali knihy, se mohou přesvědčit, nakolik měl Bůh pravdu - "všichni byli souzeni podle svých činů" (Zj 20,13). Smrt, která zasahuje, tedy bude absolutní smrtí, ze které se už nikdo nikdy nenavrátí. Mimo tuto poslední smrt, "druhou smrt", už nebude více smrti. Je to zároveň smrt smrti. Prorok to sděluje v silném poetickém obraze, kde personifikuje tohoto velkého nepřítele lidí: "Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera." (Zj 20,14)

Rozeznáváme zde důrazy proroka Ozeáše, které rozechvívaly i apoštola Pavla: "Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár?" (Oz 13,14; viz 1 K 15,55)

Totální a definitivní charakter tohoto posledního Božího soudu se nachází jak v popisu Góga a Magóga, tak v knize

proroka Ezechiela. Podle tohoto vidění, na rozdíl od Harmagedonu, ti, kteří přežijí útok stoupenců Góga a Magóga, se pro ně nebudou rmoutit - "dům izraelský je bude pohřbívat" (Ez 39,12).

Na konci této bitvy už zůstane jen Izrael, tedy - pro knihu Zjevení - všichni ti ze židů, ale také z křesťanů a všech ostatních, kdo tvoří Boží tábor. Neboť - a to je třeba připomenout - Izrael označuje v knize Zjevení víc než pouhý odkaz na etnickou skupinu. Podle definice uvedené výše, Izrael jsou ti, "kdo nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku" (Zj 20,4). Ostatně, anděl je identifikoval pozitivně, jako "ty, jejichž čelo je označeno Boží pečetí" (Zj 7,2.3), tedy "sto čtyřicet čtyři tisíc ze všech kmenů Izraele" (Zj 7,4).

V knize Zjevení je tedy Izrael chápán v symbolickém a duchovním smyslu a označuje všechny zachráněné, kteří přežili lidské dějiny. Na ně nyní prorok soustředí svoji veškerou pozornost.
Tak jako prorok Ezechiel hned po vidění Góga a Magóga, i prorok knihy Zjevení vidí sestupovat z nebe Jeruzalém nový, krásný, zářící a plný života (Zj 21 a 22,5; viz Ez 40-48). Naplnění všech nadějí, odpověď na všechny touhy země, uhašení všech žízní (Zj 21,5) - sestoupení Božího města je zde podáno jako konečný bod: "Stalo se!" (Zj 21,6) .....