"Poselství prvního anděla ze čtrnácté kapitoly knihy Zjevení předpovídá velké náboženské probuzení, ke kterému dojde po hlásání brzkého příchodu Ježíše Krista. Jan viděl anděla letícího 'prostředkem nebe, majícího věčné evangelium, aby je zvěstoval obyvatelům země, každému národu a kmeni, jazyku a lidu.' Volal mocným hlasem: 'Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.' (Zj 14,7)
Významné je to, že podle Bible je hlasatelem uvedeného poselství anděl. Boží moudrosti se zalíbilo znázornit čistotou, slávou a mocí nebeského posla vznešenost díla, které má toto poselství vykonat, a zároveň moc a slávu, jež je budou provázet. Andělův let 'prostředkem nebe', 'mocný hlas', který poselství zvěstuje, a hlásání poselství všem 'obyvatelům země' - 'každému národu a kmeni, jazyku i lidu' - naznačují, jak rychle se hnutí bude šířit i jeho celosvětový rozsah.
Poselství samo naznačuje dobu, kdy má hnutí nastat. Uvádí, že hnutí je součástí 'věčného evangelia' a ohlašuje začátek soudu. Poselství o záchraně člověka bylo hlásáno ve všech dobách, uvedené poselství je však část evangelia, která má být hlásána až v době konce, protože jen tehdy bude platit, že nastala hodina soudu. Proroctví ukazují řadu událostí, které budou předcházet zahájení soudu. To platí zvláště o biblické knize Daniel. Pán však proroka Daniela vyzval, aby tu část proroctví, která se vztahuje na dobu konce, zavřel a zapečetil 'až do doby konce' (Dan 12,4). Teprve tehdy - až dospějeme do určené doby - může být hlásáno poselství o soudu, založené na splnění předchozích proroctví. V době konce, jak napsal prorok, 'mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoží' (Dan 12,4).

Apoštol Pavel varoval církev, aby neočekávala příchod Ježíše Krista za jeho života. Ten den 'nenastane', napsal, 'dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti' (2 Tes 2,3). Teprve po velkém odpadnutí a dlouhém období vlády 'člověka nepravosti' můžeme očekávat Kristův příchod. 'Člověk nepravosti', nazývaný také 'tajemství nepravosti', 'syn zatracení' a 'ten hříšný', představuje papežství, které - jak předpověděla proroctví - mělo vládnout 1260 let. Toto období skončilo v roce 1798 (k tomu více téma Apokalypsa: Šelmy a lidé). Druhý příchod Ježíše Krista nemohl tedy nastat před uvedeným rokem. Pavlovo varování platí pro celé křesťanské období až do roku 1798. Teprve po tomto datu má být hlásáno poselství o Ježíšově druhém příchodu.
Uvedené poselství nemělo být zvěstováno v předcházejících staletích. Apoštol Pavel, jak víme, toto poselství nekázal; pokud šlo o druhý příchod Pána Ježíše, odkazoval své bratry do tehdy vzdálené budoucnosti. Ani reformátoři nepoukazovali na druhý příchod Ježíše Krista; Martin Luther například očekával, že soud nenastane ani za třista let po něm. Po roce 1798 byla však biblická kniha Daniel 'odpečetěna', někteří lidé proroctví pochopili a začali šířit zprávu o blízkém soudu.
Podobně jako velká reformace v 16. století začalo i adventní hnutí současně v různých zemích. V Evropě i v Americe studovali věrní a zbožní lidé proroctví, zkoumali Duchem svatým inspirované texty a nacházeli v nich přesvědčující důkazy, že se přiblížil konec světa. V různých zemích se nezávisle na sobě objevily skupiny křesťanů, kteří výhradně studiem Písma dospěli k přesvědčení, že se blíží příchod Spasitele..."

Uprostřed nebe vidí prorok Jan průvod tří andělů, kteří spěchají směrem k zemi. Vracíme se zpět do času pozemské historie. Ještě na ní žijí národy země. Boží poslové jsou nositeli nových zpráv, které se týkají osudu těch, kteří žijí na zemi. Příchod těchto tří andělů bezprostředně předchází příchod

Syna člověka na nebeských oblacích (Zj 14,14) po údobí panování čtyř zvířat z Daniela 7 (Zj 13,2 a násl.). Souvislost mezi těmito dvěma texty naznačuje, že okamžik jejich zvěstování odpovídá v Danielovi 7 době Božího soudu (Dan 7,9-12) nebo kippúr (Dan 8,14) - je to tedy "doba konce" (Dan 8,17).

Daniel 7	Zjevení 13 a 14
čtyři zvířata (lev, medvěd, leopard, šelma s deseti rohy) uzurpátorská a pronásledující moc (1260 dnů) nebeský soud příchod Syna člověka	šelma s deseti rohy (znaky lva, leoparda, medvěda) uzurpátorská a pronásledující moc (42 měsíců) zvěstování tří andělů příchod Syna člověka

Zj 14,6-7:"Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu. Volal mocným hlasem: 'Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.'"

Nejprve je osloven tábor Beránka. První anděl dostává pověření oznámit mu "věčné evangelium" (Zj 14,6). Řecký termín euaggelion, zde přeložený jako evangelium, doslovně znamená "dobrá zpráva". Tento výraz byl v řecké klasické literatuře používán k oznámení zprávy o vítězství, smrti nepřítele, nebo příchodu římského císaře (Josefus Flavius, Starožitnosti 18,228.229), který přicházel osvobodit národy od jejich nepokojů a přinést jim pax romana (římský mír).

Poselství prvního anděla je tedy poselstvím naděje.Oznamuje, že lidská tragédie končí. Pro ty, kdo se rozhodli následovat Beránka, představuje tato zpráva výzvu k bázni před Bohem soudcem a k uctívání Stvořitele. "Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod." (Zj 14,7)


Ve starověkém Středním východě byl král zároveň nejvyšším soudcem. Také Bible spojuje tyto dvě funkce (Ex 18,13; 2.Kr 15,5;2.Par 1,10; Ž 72,2). Výzvě anděla

"Bojte se Boha" je třeba rozumět v kontextu tohoto slavného vidění Boha soudce a krále.

Myšlenka Boží bázně je nepopulární a velmi často bývá špatně pochopena. Už jsme se s ní setkali (Zj 11,18). Připomeňme si, že znamená vědomí všudypřítomného Božího pohledu. Hebrejské slovo, které vyjadřuje tento pojem (jréh), je pravděpodobně stejného původu jako výraz, který vyjadřuje myšlenku vidění (raáh). Bát se Boha znamená vědět, že se Bůh na nás dívá, ať už jsme kdekoli a děláme cokoli.

Bible spojuje Boží bázeň se zákonem: "Aby ses bál Hospodina, svého Boha, a bedlivě dbal na všechna jeho nařízení a příkazy" (Dt 6,2). Bázeň Boží je chápána jako záruka etiky: "Boha se boj a jeho přikázání zachovávej." (Kaz 12,13).

V tomto verši je skladby hebrejské věty zřejmé, že souřadící spojka "a" se musí chápat ne jako znaménko součtu, ale jako vysvětlení. Správný překlad by měl znít: :Boj se Boha, tedy zachovávej jeho přikázání." Podle Kazatele to platí pro "každého člověka" (kól haadam) právě kvůli perspektivě soudu, "neboť veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé" (Kaz 12,14).

Bát se Boha znamená být pozorný k dobrému, správnému a spravedlivému, znamená to zachovávat Boží přikázání nejen ve dne pod dohledem společnosti, ale rovněž v rodině a v soukromí. To představuje určitou koncepci existence. Náboženství už není záležitostí několika hodin v neděli nebo v sobotu,

anebo chvíle zasvěcené modlitbě. Každý krok, každé rozhodnutí, každé dílo a každá myšlenka se odehrávají před Boží tváří. Proto bázeň Boží představuje tak důležité téma v literatuře mudrosloví. Uprostřed existenciálních starostí, které kalí všední dny, i uprostřed hlubokých úvah prověřených ohněm pochybností a kritického rozumu, je bázeň Boží kladena na první místo, neboť "bázeň Boží je počátek moudrosti" (Př 9,10; viz 1,7 a násl.).

Bázeň Boží nemá tedy nic společného s pověrčivým strachem, který ochromuje nebo vede k mechanickému a magickému náboženství. V Bibli je Boží bázeň často spojována s láskou. Právě po této výzvě k bázni Boží a poslušnosti zákona vrcholí text 5. knihy Mojžíšovy (Dt 6,1-3) principem, který stojí v pozadí bázně: "Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou." (Dt 6,5)

Bát se Boha znamená milovat ho a vědět, že i on mne miluje. Jde o přesvědčení, že nás Bůh lásky všude sleduje svým pohledem, ne s úmyslem přistihnout nás při chybě a potrestat nás, ale jako projev péče, aby bděl nad našimi kroky a uchránil nás ode všeho zla: "Oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí." (Ž 33,18)

Poslušnost Božího zákona v každém okamžiku naší existence má svůj původ právě v tomto vztahu vzájemné lásky. Život pod Božím pohledem je životem s Bohem. A naopak - protože žijeme s Bohem - žijeme pod jeho kontrolou. Opravdové náboženství je důsledné. Bůh je brán vážně.

Naučení, které text knihy Zjevení z toho vyvozuje: výzva k bázni Boží je následována

výzvou k tomu, aby mu byla vzdána chvála (Zj 14,7). Hebrejské slovo kábód, překládané jako "sláva", obsahuje myšlenku váhy. Bůh má váhu. Je respektován. Poselství knihy Zjevení silně odsuzuje pokrytectví snadných a povrchních náboženství, která nedokázala v lidech vzbudit úctu k Bohu právě proto, že se na Boha často odvolávají bez Boží bázně. Hovoří se o Bohu, staví staví se mu katedrály a synagogy, bez ustání se o něm diskutuje ve vášnivých teologických debatách nebo v církevní politice, ale člověk se nezměnil - je stále stejně obtížen svými lžemi a zločiny. Uprostřed 20. století a v srdci naší křesťanské civilizace znamenal holokaust neúspěch náboženství, a zejména křesťanství.

Poněvadž náboženství nebylo důsledné, Bůh se už nebere opravdu vážně, z Boha se stal neškodný dobráček, s kterým manipulujeme, nebo roztomilý Ježíšek, který rozněžňuje vnímavé duše.

Pro jiné je Bůh mrtev. A tato poslední teze se rozšířila až do náboženských kruhů. Náboženství - pokud ještě vůbec existuje - je už jen duchovní zkušeností, morálním zákoníkem nebo pouhou kulturní tradicí. Už se nenosí věřit ve velkého Boha nebes, a ještě méně doufat v jeho království.

Poněvadž jsme ztratili smysl pro Boží bázeň, neodvažujeme už se představit si ho a toužit po něm v jeho slávě. Jedno souvisí s druhým. Toto poselství z knihy Zjevení na počátku 21. století je proto stále aktuálnější. Vyzývá k Boží bázni, aby znovu vyvolalo touhu po Bohu, aby probudilo v srdcích mužů a žen - přespříliš zaměstnaných pozemskými zájmy - potřebu příchodu Boha v celé jeho slávě, aby probudilo naději.

Od Boha soudce, jehož se obáváme, přechází anděl k Bohu Stvořiteli, kterého uctíváme. Od poslušnosti zákona, která je výrazem uznání Boží spravedlnosti a dobroty, přecházíme k k láskyplnému uctívání Boha, které se sklání před velikostí jeho díla.

V úžasu nad nekonečností a krásou vesmíru nemůže vlastně lidské stvoření než uctívat svého Stvořitele. Je zajímavé, že žalmy a modlitby, které jsou středem izraelské bohoslužby, kladou uctívání do přímé souvislosti se stvořením (Ž 95,6; 102,19; Neh 9,6) - neboť stvořením Bůh projevil zároveň svoji moc i milost. Jeho nekonečná velikost vede k úctě a jeho blízkost vytváří společenství a lásku. Bůh je před a nade všemi a vším, absolutně nezávislý a jedinečný, ale je také původem všech a všeho. Existujeme jen díky němu a jím. Jsme na něm závislí. V tom je podstata naučení ze stvoření a důvod oprávněnosti uctívání Boha. Uctívání se totiž rodí z napětí mezi smyslem pro Boží nekonečnou svrchovanost a osobní zkušeností jeho blízkosti.

Od prvních stránek Bible svědčí obě zprávy o stvoření o tomto nároku. V prvním textu (Gn 1-2,4a) Bůh, Elohím, je představován jako transcendentní, mocný Bůh a Pán vesmíru. Ve druhém textu (Gn 2,4b-24) Bůh, JHVH, je představován jako imanentní, osobní, Bůh existence a dějin, Bůh vztahu.

Bible začíná stvořením nejen z důvodů historických a chronologických - neboť jím vše začíná -, ale aby si mohl člověk, který dostává od Boha toto zjevení od samotného počátku najít k tomuto Bohu správný vztah. Bible pokládá základy uctívání Boha právě tím, že začíná stvořením.

Avšak tento text z knihy Zjevení se zaměřuje na více než jen na pouhou připomínku události stvoření. Neočekávaná zmínka o "pramenech vod" (Zj 14,7) a navíc o třech tradičních pojmech - nebi, zemi a moři - vyjadřuje zvláštní záměr. V situaci starověkého Izraele, obklopeného pouštěmi, kde život závisel na vodě, představují prameny vod život. V knize Zjevení kontrastují prameny vod s pouští, místem smrti a zla (Zj 12,6; 17,3).

Právě k pramenům vod vede Beránek svůj lid (Zj 7,17; 12,6; 22,17). Podobně v knize Ezechiel je představován očekávaný Jeruzalém jako přetékající prameny vod (Ez 47,1-12); v tom připomíná zahrady Eden (Gn 2,10-14) (srov. Jl 3,18; Za 13,1; Ž 46,4; Zj 22,1-2)

Zmínkou o pramenech vod vyvolává tedy náš text zároveň představu budoucnosti, ve které je ideální Jeruzalém popsán rysy zahrady Eden. Není tedy náhodné, že tato výzva k uctívání Stvořitele je dána s vyhlídkou soudu: "Nastala hodina jeho soudu." (Zj 14,7) Toto spojení je naplněno nadějí. Soud představuje nejen konec lidských dějin, ale zároveň počátek obnovy.

Tón se poté náhle mění. Druhý anděl zaměřuje svůj pohled na jiný tábor. Tentokrát - na rozdíl od předchozího podelství - vyznívá negativně. Namísto dobré zprávy o naději, která přináší radost a posiluje, slyšíme o soudu - v negativním smyslu. Je to oznámení o pádu Babylóna.

Zj 14,8:"Za ním letěl druhý anděl a volal: 'Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvím a dal jim pít z poháru hněvu.'"

Sloveso je časováno v minulém čase, aby dobře vystihlodefinitivní charakter rozsudku. Jde o způsob vyjadřování hebrejských proroků. Stejně se vyjadřuje prorok Izajáš: "Padl, padl Babylón." (Iz 21,9) Podobně prorok Jeremjáš prohlásil: "Zlatým kalichem byl Babylón..., opájel všechny země; pronárody pily jeho víno, proto pronárody třeštily. Avšak Babylón náhle padne a roztříští se." (Jer 51,7-8)

Zde je tábor iluzí a snů. Následovníci Babylóna opilí jeho vínem ztratili veškerý smysl pro realitu. Byli oklamáni. Babylón se vydává za Boží město. A oni tomu uvěřili a nakonec se s ním spojili ve smilném vztahu. Podle knihy Přísloví je to nevyhnutelný úděl pijana: "Nehleď na víno, jak se rdí...a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije. Tvé oči budou hledět na nepřístojnosti, z tvého srdce budou vycházet proradné řeči. Bude ti, jako bys ležel..." (Př 23,31-34)

V protikladu ke stu čtyřiceti čtyřem tisícům, kteří zůstávají v očekávání nebeského města panici, jsou nyní tito z Babylóna popsáni jako opilci svedení ke smilstvu. Tábor

Beránka je charakterizován Boží bázní, která se prožívá jako vztah lásky a věrnosti. V babylónském táboře je naopak Bůh nahrazen lidskou institucí a náboženství se prožívá jako smilstvo. Posláním druhého anděla je právě odhalení tohoto svodu, aby mohli být obyvatelé země varováni. Maska je odstraněna. Díky studiím knihy Daniel a Zjevení - které byly prováděny v průběhu 19. století - jsme nyní schopni pochopit, že tato náboženská moc nepřichází shůry. Malý roh s lidskou tváří, který se vypínal až k Bohu (Dan 7,24-25; 8,9-11.25), nebo šelma, jež vystupuje jako Bůh (zj 13,4), představují lidskou instituci. A ve světle Písem představuje toto odhalení pád Babylóna.

Toto poselství je zvěstováno na všechny strany. Nejde ani tak o to obvinit někoho - pro zvýraznění vlastní nadřazenosti -, jako varovat před tím, abychom neupadli do stejné pasti. Pád Babylóna se tedy stává vzorem všech pádů. Na příkladu historického Babylóna, který padl pod nájezdy Kýra v r. 536 př. Kr., vytvořilo biblické proroctví typ, jehož naučení je univerzální, naučení, které musí být slyšeno přes všechny hranice - v oblasti politiky, náboženství a dokonce psychologie.

Každá pýcha a každý nárok na neomylnost a božské postavení ústí nevyhnutelně do stejného babylónského zmatku a nakonec pádu. Neexistuje ideál politiký či církevní, ideál muže nebo ženy, který by byl uchráněn před tímto nebezpečím. Babylón také představuje způsob myšlení, rys ducha, který nacházíme v pozadí stavby věže nebo krále Nebúkadnesara, anebo dokonce katolické církve. Pád všech těchto babylónů je výstrahou naší vlastní pýše a varováním před naším vlastním pádem.

Zj 14,9-12:"Za nimi letěl třetí anděl a volal mocným hlasem: 'Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno. Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.'"

Z tohoto pádu Babylóna vyvozuje třetí anděl důsledky pro oba tábory. Pro babylónský tábor to znamená, že kdokoli uctívá "šelmu a její sochu" (zj 14,9), tedy Babylón, je odsouzen ke stejnému osudu jako on. Sloveso "klekat" je zde záměrné. Vždyť bylo právě proneseno prvním andělem ve vztahu ke Stvořiteli (Zj 14,7). Jeho opakované použití třetím andělem označuje uzurpátorskou podstatu Babylóna, již odhaluje šelma si přivlastnila místo Stvořitele. Není tedy nic překvapivého na tom, že její následovníci jsou charakterizováni stejným způsobem jako oněch sto čtyřicet čtyři tisíc ctitelů Stvořitele. I oni jsou označeni - avšak jejím jménem (Zj 14,9.11; viz 7,3).

To je znamení, že uznávají ve svém životě moc šelmy - ve svém myšlení, jak o tom svědčí znamení na čele, i ve svých činech, jak to naznačuje znamení na ruce.

Kniha Zjevení s ironií oznamuje, že budou oběťmi své vlastní iluze. Je pro ně připraven trest odpovídající jejich hříchům. Budou pít

"víno Božího hněvu" (Zj 14,10). Babylónské víno, které je opojilo, se náhle mísí s vínem Božího hněvu. Pitím babylónského vína pijí víno Božího soudu. Jejich hřích je jejich vlastním trestem. Čím více pijí, tím více jsou ztraceni, a čím více jsou ztraceni, tím více pijí...

Vývoj je tragický. Milovník Babylóna - tak jako Prométeus z mýtu o Sisyfovi - nezná oddechu. Počínaje staviteli Babylóna (Gn 11,3-4) až k Dáriovým satrapům (Dan 6,6) je to stále stejná horečná činnost, jako projevují obyvatelé města, stále stejná úzkost, aby dosáhli úspěchu. A tato neuróza, která je sužuje, pochází z toho, že věří jen tomu, co sami dokáží.

Avšak všechno toto úsilí, veškerá tato námaha se vytratí jako kouř: "Bude mučen ohněm a sírou...A jeho muka neuhasnou na věky věků." (Zj 14,10-11)

Tyto výrazy prozrazují určitou ironii. Připomínají pověstné údolí Hinóm (géj Hinnom), z kterého pochází slovo "géhenna", na jih od Jeruzaléma, kde upalovali děti jako oběť Molochovi (Ž 106,38; Jer 7,31; Iz 30,33; 2.Par 28,3). Bible nás informuje, že král Jóšijáš zneuctil toto místo, aby je učinil nezpůsobilým pro modloslužebné rituály (2. Kr. 23,10). Od té doby se tam pálily odpadky z města. Skládka odpadků, které neustále hoří, spojená se vzpomínkou na Molochovy ohavnosti, je konečným údělem vyznavačů Babylóna.

Kniha Zjevení tím nemíní učení o věčném pekle. Naučení směřuje jinam. Prostřednictvím tohoto obrazu a této hry souvislostí je zde nejprve odhalena nečistá a

modloslužebná podstata Babylóna. Navíc výraz "na věky věků" nedává ani tak důraz na věčné trvání ohně, ale na jeho definitivnost. Jednou provždy jsou spáleni, na celou věčnost. Prorok Izajáš objasňuje tuto myšlenku tím, že klade vedle sebe výrazy "sžírající oheň" a "věčný žár": "Kdo z nás může pobývat u sžírajícího ohně? Kdo z nás může pobývat u věčného žáru?" (Iz 33,14)

Pád Babylóna a jeho učedníků ohlašuje ostudný konec odpadu, absolutní a definitivní smrt.

Pro tábor Beránka přináší pád Babylóna zcela odlišné poselství. Ve chvíli, kdy je tato zpráva oznamována, je Babylón v nebývalém rozkvětu. Lidská instituce se prosazuje před očima. Naopak Bůh nebes zůstává neviditelný, což potvrzuje babylónský úspěch. Tábor Beránka se zdá být odsouzen k prohře.

Za těchto okolností se tedy oznámení o pádu Babylóna rozléhá jako slovo naděje a povzbuzení k pokračování v boji navzdory všemu, k vytrvání ve své odlišnosti. "Zde se ukáže vytrvalost svatých", komentuje anděl (Zj 14,12). Smysl posledního slova byl příliš často špatně chápán. "Svatý" v Bibli (qádóš) nemá nic společného se vzorovým dítětem, které vždy poslouchá své rodiče a nikdy nezklame své učitele. Nemá nic z malého Agnana od Sempého a Goscinnyho s jeho dobrými známkami a donášením. Svatí, o nichž snili proroci, jsou naopak noční můrou spořádáných úředníků. Převrací a ruší zavedený pořádek. Kráčejí proti proudu. Tito svatí posledních dnů jsou originály a revolucionáři. Jelikož cítí, že přichází konec, jsou naladěni

na tón království přicházejícího odjinud. Jejich charakter odpovídá definici, kterou uvádí text. Tito svatí jsou ti, kdo "zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši" (Zj 14,12).

Proti většině, která věří jen lidské etice a hromadně se sklání před Babylónem, jsou svatí menšinou, která žije v bázni Boží a zůstává věrna starodávným přikázáním Boha Izraele a Ježíši.

Proti většině, která věří jen tomu, co vidí, a doufá jen ve své ruce a činy, tito - jako by pozůstalí z jiné doby - si uchovali Ježíšovu víru. Věří navzdory temnotě a Božímu mlčení. Doufají navzdory prohrám a útrapám.

Avšak v pozadí tohoto portrétu, který odhaluje psychologický charakter svatých, poukazují tyto výrazy na skutečnosti, které posilují a potěšují svaté v jejich pochodu. Prostřednictvím "přikázání Božích" a "víry Ježíšovy" se kniha Zjevení zaměřuje na dvě události, které poznamenaly Boží zjevení v dějinách a v životě člověka. Na jedné straně stojí Tóra, Boží zákon, a na druhé straně Ježíšovo vtělení a smrt.

Zjevení znovu popírá rozdělení, které židovsko-křesťanské drama vyvolalo mezi Mojžíšem a Ježíšem, mezi Starým zákonem a Novým zákonem, mezi zákonem a milostí. Svatý poslední doby je viděn knihou Zjevení jako někdo, kdo si připomíná a kdo "zachovává". Stát se křesťanem neznamená opustit zákon. Nová smlouva není popření nebo dokonce oprava staré, ale naopak nové zakořenění, obnovení staré smlouvy.

Ježíšova víra nevylučuje Boží bázeň. Důvěra v Boha, který bere vše na sebe a zachraňuje lidstvo svou obětí, zahrnuje v sobě touhu mu sloužit a žít podle jeho přikázání.

Není tedy nic překvapujícího, že poselství těchto "svatých" se točí kolem soudu a stvoření.

Na jedné straně akt soudu předpokládá zákon a bázeň Boží, protože soud je vynesen na základě kriterií zákona. V hebrejštině dokonce souzní zákon se soudem, a to do takové míry, že hebrejské slovo pro soud, mišpat (Dt 1,17; Mal 2,17; Ž 1,5 atd), znamená zároveň zákon, přikázání (Ex 21,1; Lv 5,10;Jer 8,7; Iz 58,2; Ez 7,10 atd.). To je perspektiva soudu, která budí a řídí Boží bázeň i poslušnost zákona.

Na druhé straně předpokládá zázrak stvoření víru a uctívání Boha. Pozoruhodné je, že jediná biblická definice víry se vztahuje právě k události stvoření: "Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme... Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného." (Žd 11,1-3)

Věřit, že Bůh byl a je schopen změnit neexistenci v bytí a temnotu ve světlo, znamená postavit své náboženství a svou existenci na Neviditelném a Nehmatatelném. Znamená to podstoupit riziko.

V tomto smyslu je stvoření zázrakem, který vyžaduje víru par excellence. Evoluční teorie, která odmítá tento odvážný způsob myšlení, a nechává proto vzniknout život a bytí

"přirozeně" z hmoty, je v přímém protikladu k víře ve stvoření. Svatí nejenom zachovávají přikázání jediného Boha, kterého nevidí a jenž přichází z jiného království, ale věří ještě v Boha Stvořitele, tedy v Boha, který existuje mimo ně, nad nimi. Staví se tak do řady starých Izraelců, kteří - jelikož zachovávali Boží přikázání, věřili ve stvoření - žili v týdenním rytmu, který vrcholil sobotou Desatera: "Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnes učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý." (Ex 20,8-11)

Tím, že světili tento Bohem předurčený čas, projevili svoji víru v existenci opravdového Boha, Boha, který existuje mimo nás - Bůh soudce, Bůh Stvořitel.

Takové poselství nesouzní s všeobecným náhledem naší civilizace, která velebí Boha, jenž je v nás, a která jej dokonce hledá v lidském těle. Nikdy nebyly spiritistické a panteistické teorie tak populární jako dnes. Nauky, které byly dříve vyhrazeny pohanským filosofiím - jako reinkarnace a spiritualita přírody a dokonce nesmrtelnost duše - dnes kvetou v náboženskýcg myšleních všech proudů. Vliv orientálního náboženství v duchu New Age však zcela jistě k čemusi směřuje.

Je třeba říci, že myšlenka nesmrtelnosti duše, zakořeněná již v židovsko-křesťanské tradici, napomohla tomuto rozkvětu. Tato víra, podle

které život pokračuje "přirozeně" i po smrti - bez vnějšího a nadpřirozeného zásahu - představuje stejnou koncepci věcí a bytostí.

Víra ve stvoření naopak myšlenku nesmrtelnosti duše vylučuje. Podle Bible byla lidská bytost stvořena z prachu a zcela závislá na Bohu (Gn 2,7). Od prvních stránek 1. knihy Mojžíšovy tato pravda zní naprosto jednoznačně - "propadneš smrti"(gn 2,17). Protože byl člověk stvořen, není od své přirozenosti nesmrtelný. Ale protože byl stvořen, může člověk věřit ve vzkříšení. Víra ve stvoření umožňuje víru ve vzkříšení.

V protikladu k milovníkům Babylóna, sevřených úzkostí z absolutního konce, jsou učedníci Beránka označení jako "šťastní" (Zj 14,13) a jistí nadějí, která sahá za nicotu smrti. "Jejich skutky jdou s nimi", poznamenává knha Zjevení (Zj 14,13). Slovo "skutky" (v řečtině: erga) pochází z židovského dobového jazyka a bylo používánov souvislosti s konečným soudem (2 Baruch 14,12; 24,1; 4 Ezdráš 7,77; Šalomounovy žalmy 9,9 atd.). Jde o technický termín pro dobré činy křesťanského života (Zj 2,2.19). V dopisech apoštola Pavla označuje toto slovo vše, co obstojí v konečné zkoušce ohněm. "Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. (1. Kor. 3,13)

V epištole Židům je dílo tím, co je uchováno ve vzpomínce Boha "na činy (naší) lásky" (Žd 6,10). Zmínka o těchto skutcích v sobě přesto nemá nic zákonického. Výmluvným způsobem je o skutcích řečeno, že spasené nepředcházejí jako prostředek k získání spasení. Naopak, ony je

"následují". Vidíme je až tehdy, když svatý už zde není, aby je nemohl stavět na odiv, a tak ze sebe dělat svatého.

Opravdové dílo je takové, které zůstává, když jeho autor odešel. Dílo, které přežívá nepovšimnuto reklamou, lidskou chvástavostí a politikou. To, co zůstalo zachováno ve vzpomínce Boha, ne lidí - příliš často oklamaných hlujem a zdáním. Je to "dílo", které posuzuje Bůh.

Zvěstování soudu a stvoření, které je programem tří andělů, tedy v sobě zahrnuje mnohem více než jednoduchou zmínku o dvou událostech, které ohraničují lidské dějiny. Soustředí v sobě celou filosofii existence a podstaty člověka. Proto naučení, která z poselství vyplývají, se netýkají pouze samotného soudu a samotného stvoření.

Už samo spojení soudu se stvořením je bohaté na významy. Svědčí také o jistém napětí. Na jedné straně je zvýrazněn význam stvoření. Říkáme "ano" na Boží dar, přírodu, radost, život, lásku. Na druhé straně radost brzdíme a klademe důraz na zákon, kázeň a soud. Toto napětí je v Bibli od samotných počátků dějin člověka, už v prvním Božím přikázání: "A Hospodin Bůh člověku přikázal: 'Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.'" (Gn 2,16.17)

Stejné napětí prochází poselstvím mudrce z knihy Kazatel: "Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud." (Kaz 11,9)

Zřejmě jsme dostatečně nepochopili důležitost a životní nezbytnost tohoto napětí. Náboženská společenství jsou rozdělena těmito dvěma důrazy. Jedni, neoblomní svatí, volají po soudu a zákonu a velkém Bohu shůry, přísném a vážném. V tomto táboře se vyžaduje tvrdá dokonalost, bez níž je spasení nemožné. Ti druzí, velkomyslní a usměvaví liberálové, se odvolávají na milost, lásku, na Boha, který pro nás má porozumění - na humanistu z kříže. Náboženství je zde redukováno na hezké pocity a spasení na levné obrácení.

Zvěstování soudu a stvoření vede oba důrazy dohromady. Židovský filosof Abraham Heschel to pochopil, když navrhl jako ideál být "svatý a lidský" (A. Heschel, God in Search of Man, s. 238.). V tom je ideál celé Bible - Izraele bojujícího s Bohem i lidmi, Ježíše, dokonalého Boha, který přebývá mezi lidmi a směje se, jí a zpívá s nimi, ideál jeho modlitby "neprosím tě, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého" (J 17,15); ideál soli, která musí zároveň uchovat svou slanost i se smísit s jídlem (Mat 9,50).

Ale v pozadí tohoto naučení a tohoto ideálu, který se týká celé bytosti a celého člověka, směřuje poselství o soudu a stvoření ještě jiným směrem. Zároveň je to živé svědectví o jiné realitě a jiných dějinách - dějinách vesmíru.

Toto spojení soud/stvoření tvoří ve skutečnosti podstatu slavnosti smíření. Jak ceremoniály obřadů kippúr zaznamenané v biblickém textu (Lv 16), tak i tradiční modlitby židovské liturgie svědčí o stejné pravdě soudu a stvoření.

Biblická symbolika obřadů kippúr to znázorňuje takto: Oběti přinesené v tento jedinečný den v roce majhí účinek, který přesahuje osud jednotlivce. Celému lidu jsou nejen odpuštěny "všechny hříchy" (Lv 16,21.22), ale i samotná svatyně, obtížená všemi hříchy zaznamenávanými po celý rok, je prohlášena za "očištěnou" (Lv 16,16.33).

Velký Boží soud zde obsahuje poselství o opravdové obnově. A právě to přesně znamená "očištění svatyně". Neboť v hebrejském myšlení představovala svatyně svět lidí stvořený Bohem. Chrám a svatostánek byly starými Izraelci chápány jako "mikrokosmický" obraz stvoření. Tato myšlenka je jasně vyjádřena v žalmech: "Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi." (Ž 78,69) (Srov. Ž 134,3; 150,1.6)

Vztah mezi stvořením a svatyní vysvítá již z popisu stavby svatyně, který má podobnou osnovu jako zpráva o stvoření (Ex 25-40). Tak jako záznam o stvoření (Gn 1-2,4a) sleduje text o svatyni strukturu, která postupuje v sedmi etapách a která se uzavírá v sedmé etapě stejnou stylistickou frází a stejnými hebrejskými výrazy překládanými jako "dokončil celé své dílo" (Ex 40,33; viz Gn 2,2.3). Rovněž je pozoruhodné, že popis stavby Šalomounova chrámu má stejnou osnovu - sedm etap, trvá sedm let (1. Kr. 6,38) a také končí stejným obratem: "Bylo dokončeno celé dílo." (1. Kr. 7,40.51)

Je více než významné, že v celé hebrejské Bibli se toto spojení slov objevuje pouze v těchto třech textech, a naznačuje tak zcela zvláštní vztah mezi svatyní a stvořením.

Tento vztah je rovněž v Bibli představen v obráceném smyslu. Stvoření je popsáno v termínech, které připomínají izraelskou svatyni: "Nebesa jak závoj roztahuje a napíná je jako stan k obývání." (Iz 40,22)(Srov. Iz 44,24; Jb 9,8; Ž 104,2; Jr 10,12)

Tento vztah se znovu objevuje implicitním způsobem v evangeliu podle Matouše. Zničení jeruzalémského chrámu se rovná zničení vesmíru (Mt 24,1-3) a roztržení opony v chrámu souvisí s roztržením země (Mt 27,51).

Pro staré Izraelce tedy slavnost smíření, kippúr, znamenala mnohem víc než pouhý úklid ve stanu nebo v budově. Rituál kippúr měl vesmírný rozměr. Očištění svatyně označovalo očištění světa, tedy jeho obnovu.

Z tohoto důvodu je budoucí stvoření "nového nebe a nové země" spojeno se stvořením "nového Jeruzaléma" (Iz 65,17.18; Zj 21,1). To je také důvod, proč prorok Daniel popisuje vesmírný kippúr v 8. kapitole své knihy výrazy vypůjčenými ze záznamu o stvoření - "večery a jitra" (Dan 8,14). Tento velmi vzácný výraz se nachází pouze v tomto textu zprávy o stvoření (Gn 1,5.7.13.19.23.31).

V tomto spojení soudu se stvořením je třeba chápat záměr - připomenout slavnost smíření. A jakoby náhodou se zvěstování tří andělů na zemi časově shoduje s událostí soudu, kterou prorok Daniel vidí v nebi (Dan 7,9-11) a již paralelní text z Daniela 8 ztotožňuje s očištěním svatyně, tedy kippúr (Dan 8,14) (Le soupir de la terre. s. 182 ve slov. Túžba zeme).

Kniha Zjevení je podobná knize Daniel dokonce ve své literární struktuře. Tak jako v knize Daniel, tak i v knize Zjevení představuje soud geometrický střed. Ale zatímco Daniel sledoval nebeskou podobu této události, Zjevení odhaluje jeho podobu pozemskou. Zvěstování o soudu a stvoření na zemi je protikladem, protějškem kippúr odehrávajícího se v nebi.

Dějinná aplikace tohoto biblického proroctví se na scéně dějin projevila velkou lidskou vlnou, která vyvolala v polovině 19. století hnutí, jehož poselství se vyznačuje právě vztahem k soudu a stvoření. Tato výzva mužů a žen, o které svědčí jak slova, tak i realita života, je již sama o sobě znamením kippúr v nebi. Ale je také voláním nebes, které upozorňuje obyvatele země na příchod Syna člověka a připravuje je na nový svět.

Zj 14,14 - 20:"A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp. Vtom další anděl vyšel z chrámu a mocným hlasem zavolal na toho, který seděl na oblaku: "Pošli svůj srp a začni žeň, protože nastala hodina žně a úroda země dozrála." A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem, a země byla požata. A další anděl vyšel z nebeského chrámu a také on měl ostrý srp. A jiný anděl vyšel od oltáře a ten měl moc nad ohněm. Zavolal mocným hlasem na toho, který měl ostrý srp: "Pošli svůj ostrý srp a skliď hrozny na vinicích země, neboť víno dozrálo." Tu hodil ten anděl svůj srp na zem a sklidil víno země a uvrhl je do velikého lisu Božího hněvu. A v lisu za městem byly hrozny stlačeny a vytékající krev dosahovala až po uzdy koní na vzdálenost sto šedesát mil."

Prorok z knihy Zjevení začal vidění sedmi znamení v nebi viděním ženy obklopené sluncem a měsícem, jejíž hlava byla korunována hvězdami. Nyní prorocký pohled uzavírá tento kruh a zastavuje se v nebi u vidění Syna člověka obklopeného oblakem, jehož hlava je korunována zlatem. Vidění Syna člověka je prtikladem vidění oné ženy.

Příchod Ježíše Krista, který se objevuje na oblacích, aby se konečně chopil vlády na zemi, odpovídá na bolestnou touhu ženy vyhnané na poušť, která žije jen tímto snem a pro tento sen. V tomto posledním vidění se ve skutečnosti soustřeďuje veškerá křesťanská naděje. Není to náhodné, že inspirovalo

pozdrav prvních křesťanů - Maranatha, "Pán přichází". Aramejské slovo atha je právě tím slovesem, které popisuje v textu Daniela 7 příchod Syna člověka (Dan 7,13).

To znamená konec. Tato poslední událost představuje naplnění všeho očekávání. Pro pochopení tohoto poselství "konce" prorok Ámos ve své době obdržel vidění koše zralého ovoce (Am 8,2). Myšlenka zralosti a ukončení je zřejmá ze slovní hříčky. V hebrejštině je totiž slovo "konec" (qec) slyšet v hláskách slova "ovoce" (qajic).

Pro staré izraelské proroky není konec pouhým tragickým přerušením, po kterém už nic nenásleduje. Konec otevírá také nové obzory. Konec - to je také naděje. Aby proroci znázornili tuto dvojznačnost konce, používali metaforu sklizně (Jl 4,13). Sklizeň totiž představuje zároveň jak násilí sekání stébel, tak i shromažďování klasů. Vyvolává představu smrti i života.

Prorok knihy Zjevení přebírá stejný obraz sklizně, aby jím znázornil konec (Zj 14,14-19). Kniha Zjevení jej však popisuje - aby ještě lépe vystihla myšlenku dvojznačnosti ohoto konce - obrazem dvou sklizní, které byly součástí zemědělského života Palestiny ve své době - sklizeň obilí na jaře a vinobraní na podzim.

Sklizeň obilí představuje shromáždění věrných (Zj 14,14-16). Obraz vyjadřuje smysl oběti, o které jsme již hovořili. Jsou to "Boží prvotiny" (Zj 14,4). Tato sklizeň je v přímé souvislosti se Synem člověka, neboť je to jeho dílo a jedná se o jeho království.

Vidění z knihy Zjevení zde splývá s viděním proroka Daniela. Také tam je soud podán jako poslední událost lidských dějin, která předchází příchod Syna člověka. V 7. kapitole knihy Daniel se Syn člověka přímo podílí na jednání soudu. Vidíme jej, jak přichází do blézkosti "Věkovitého" dříve, než obdrží království a vládu (Dan 7,13.14; viz 7,16.27).

Text z knihy Zjevení popisuje stejný děj. Před parúsií, zjevením Krista, se příchod Syna člověka nejprve týká soudu, který odděluje a shromažďuje všechny, kdo byli posouzeni jako spravedliví. To je pozitivní rozsudek vynesený ve prospěch obviněného (Dan 7,22). Žeň přináší poselství života. Volba řeckého termínu pro vyjádření myšlenky sklizně (therismos, theridzein) je v této souvislosti významná. Toto slovo specificky označuje shromažďování snopů, a ne jejich žnutí, jak by tomu bylo v případě, kdyby záměrem textu bylo zobrazit potrestání nepřátel. Požaté obilí svázané do snopů je obtěžkáno zrnem a je příslibem chleba. Tento obraz připomíná ukládání zrna na sýpku a jeho shromáždění představuje bezpečí a jistotu, že konečně dosáhlo svého určení.

Na druhé straně sklizeň hroznů představuje potrestání nevěrných. Tentokrát je ženec ztotožňován s ohněm (Zj 14,18), který je - jako v Danieli 7 - nástrojem negativního soudu (Dan 7,11). Navíc anděl, který vykonává tento soud, vychází od oltáře, odkud se ozývaly hlasy Božích mučedníků (Zj 6,9; viz 8,3-5). Tento soud se koná jako akt spravedlnosti, který mstí oběti; je to projev Božího hněvu (Zj 14,19). Tato sklizeň tedy přináší poselství smrti. Z násilně lisovaných hroznů teče červené víno, které připomíná tekoucí krev (viz Iz 63,1-6; Pl 1,15. Prorok to v tomto smyslu vykládá. Je to krev, kterou vidí vytékat z lisu (Zj 14,20), a tento obraz se mění v obraz bitevního pole s koňmi ponořenými až po uzdy do krve.

Rozsah krveprolití znázorňují čísla, která udávají jeho rozlohu - 1600 stadií. tj. kole 300 kilometrů (1 stadion se rovná přibližně 200 metrům). Tento počet je samozřejmě symbolický. Pohrává si s číslem "čtyři" (4 x 4 x 100), o němž víme, že v knize Zjevení označuje geografickou univerzálnost - "celou zemi" (Zj 4,6) stejně jako v knize Daniel; tímto způsobem se vyjadřuje, že trest má celosvětové rozměry. Navíc je to - společně se

sto čtyřiceti čtyřmi tisíci (12 x 12) - jediné číslo umocněné na druhou (4 x 4) z knihy Zjevení a tato souvislost napovídá, že existuje jistý vztah mezi dvěma skupinami, které tyto dvě číslice umocněné na druhou představují - tábor země (číslo 4) je protikladem tábora smlouvy s Bohem (číslo 12 = 4 x 3).

Lisování se odehrává "za městem" (Zj 14,20). Také v tomto případě se jedná o symbolické vyjádření označující tradiční místo soudu národů, gójjím (viz Jl 4,2.12; Za 14,2-12). Tedy těch, kdo náleží do cizího tábora.

To je nejpřekvapivější a nejvíce šokující poselství z knihy Zjevení, které popudilo nejednoho křesťana. Slavný reformátor Martin Luther z tohoto důvodu tuto knihu zavrhl a považoval ji za nekanonickou. Bůh v hněvu, Bůh spravedlnosti, který nechává drtit hrozny a téci krev, a nejenom Bůh lásky, který právě shromáždil své věrné.

To, co Martin Luther nepochopil - a spolu s ním i spousta jiných křesťanů -, je, že láska nemůže existovat bez spravedlnosti. Teoretikové lásky, kteří popírají tento požadavek, jsou pro většinu zjýčkanými princátky, která nikdy nepoznala ponížení útlaku a hořkost nespravedlnosti. Láska bez spravedlnosti není pravdivá. Proto je v Bibli slovo "spravedlnost" (cedeq) dáváno do souvislosti s "láskou a dobrotou" (hesed) /viz např. Ž 36,11; 103,17;/

Tak tomu je, protože Boží láska - to nejsou

pouze příjemné pocity nebo sladká slova a už vůbec ne demagogické úsměvy k uspání zdravého úsudku, protože láska v sobě zahrnuje reálný čin spásy, radikální změnu dějin. Není možné být skutečně spasen a vysvobozen z utrpení a smrti bez úplného zničení zla. To je poselství obsažené v obrazu této krve, která pokrývá celou zemi, aby bylo zřejmé, že soud je úplný. Je to jistě šokující obraz, ale takový, který svědčí o závažnosti této skutečnosti.

Ale záměr tohoto obrazu je ještě v něčem jiném. S pomocí výrazů válečnického slovníku oznamuje poslední harmagedonskou bitvu, ve které proti sobě stanou síly dobra a síly zla (Zj 16,12-16). Obě vidění ve skutečnosti doslovně souzní v tématech shromáždění (Zj 16,14; viz 14,19) a lisu přetékajícího krví (Zj 16,19; viz 14,20). Syn člověka, který s láskou shromažďuje obilí, i válečník v hněvu, který prolévá krev, jsou jedna osoba, Ježíš Kristus.

Paradoxně cílem tohoto obrazu není děsit, ale spíše dodat jistotu. To je dobrá zpráva o konečném vítězství, která je zde ohlašována. Obraz hlasitě zní nadějí.

Násilí, které otřese posledními okamžiky dějin země, je neslýchané. Aby mohl zachránit, je Bůh nucen střetnout se s nepřítelem. Je nucen se bít a zasazovat rány, aby vytrhl ovečky ze spárů rozzuřeného lva a aby jednou provždy obrátil dějiny správným směrem - směrem k životu a spravedlnosti.

Přehled prorockých událostí

Struktura 'svícnové formy'
knihy Zjevení