Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.
Teoretické znalosti teologie nemohou člověka zachránit, protože nepřinášejí ovoce spravedlnosti. Horlivý ohled na to, co se nazývá teologickou pravdou, často provází nenávist vůči skutečné pravdě života.

Nejtemnější kapitoly dějin jsou popsány záznamy zločinů, kterých se dopustili náboženští fanatici. Farizeové tvrdili, že jsou Abrahamovými potomky. Chlubili se znalostí Božích výroků, a přece je tyto přednosti nezachránily před sobectvím, zlobou, ziskuchtivostí a pokrytectvím. Domnívali se, že jsou nejzbožnějšími lidmi na světě, avšak právě tato jejich zdánlivá pravověrnost Krista ukřižovala.

Podobné nebezpečí hrozí i nám. Mnozí se pokládají za křesťany jen proto, že uznávají určité teologické názory. Nežijí však podle Ježíše, který je pravda. Této pravdě nevěří ani ji nemilují, protože nepřijímají moc amilost, které z posvěceného života vyvěrají. Lidé mohou vyznávat, že pravdě věří, ale pokud jí nedovolí, aby pod jejím vlivem byli upřímní, laskaví, trpěliví, shovívaví a nesobecky smýšlející, pravda se jim stává kletbou a jejich vlivem pak i zlořečenstvím pro okolní svět. (E.G.Whiteová, Touha věků, 309.310)



Drahý Spasiteli, pomoz mi milovat pravdu, věřit jí a žít podle ní.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Existují lidé, kteří poznali Kristovu odpouštějící lásku a skutečně touží stát se Božími dětmi. Přitom si uvědomují, že mají nedokonalý charakter a jejich život je porušený.

Pochybují, zda Duch svatý obnovil jejich srdce. Takovým chci říct: Neupadejte do zoufalství! Často se budeme muset sklonit a plakat u Ježíšových nohou pro své nedostatky a omyly, ale nemá nás to skličovat. I když nás nepřítel přemohl, Bůh se nás nezřekl, nezapomněl na nás ani nás nezavrhl.

Ne, Kristus je po pravici Boha, kde se za nás přimlouvá. Milovaný učedník Jan řekl: "Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého" (1J 2,1). A nezapínejte na Kristova slova: "Vždyť Otec sám vás miluje" (J 16,27).

Bůh vás chce přivést domů. Touží ve vás vidět svou vlastní čistotu a svatost. Pokud mu to dovolíte, pak Ten, který ve vás začal dobré dílo, bude v něm pokračovat až do Ježíšova příchodu.

Modlete se vroucněji, věřte pevněji. Když přestáváme důvěřovat ve vlastní sílu, důvěřujme v moc našeho Vykupitele a chvalme Toho, který nám dává zdraví. (E.G.Whiteová: Cesta k vnitřnímu pokoji, 64)

Laskavý Spasiteli, jsem bídný, ubohý a nemohoucí. Zvu Tě, abys i nadále pokračoval v díle, které jsi ve mně započal.

Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.

Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

V synagóze byl člověk, který byl posedlý nečistým duchem; ten vzkřikl velikým hlasem: "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží." Ale Ježíš mu pohrozil: "Umlkni a vyjdi z něho!" Zlý duch jím smýkl doprostřed a vyšel z něho, aniž mu uškodil.
Mnozí lidé jsou ovládáni zlými duchy právě tak, jako onen posedlý v Kafarnaum. Všichni, kteří úmyslně nedbají na Boží přikázání, se dostávají pod nadvládu satana. Člověk si často zahrává se zlem a myslí si, že když bude chtít, dokáže toho zanechat. Láká ho to však dál a dál, až nakonec zjistí, že je ovládán vůlí, která je silnější než ta jeho. Z její tajemné moci se už nedokáže vymanit. Tajný hřích, kterému podlehl, z něho udělal stejně bezmocnou oběť, jakou byl posedlý v Kafarnaum.

Přesto jeho případ není beznadějný. Bůh neovládá naši mysl bez našeho souhlasu. Každý člověk se může svobodně rozhodnout, komu svěří vládu nad svým životem. Nikdo nepadl tak nízko a nikdo není tak hříšný, aby ho Kristus nemohl vysvobodit. Posedlý mohl místo modlitby vyslovit jen satanova slova. Přesto byla nevyslovená prosba jeho srdce vyslyšena. Žádné volání člověka v nouzi nezůstane bez povšimnutí, i když není dostatečně vyjádřeno slovy. Ti, kteří dobrovolně uzavřou smlouvu s Bohem, nejsou ponecháni napospas satanově moci. (E.G.Whiteová: Služba zdraví - ve šlépějích Velkého Lékaře, 92.93)

Milostivý Bože, děkuji, že slyšíš i touhy mého srdce, které ani neumím vyjádřit slovy. Chci s Tebou uzavřít smlouvu. Chci být pod Tvojí ochranou.

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout
Mnozí, kteří se dostanou do těžkostí, si myslí, že musí jít za nějakým přítelem, říct mu o svých problémech a poprosit ho o pomoc. Přitom se jich zmocňují pochybnosti a upadají do deprese.

I tehdy však vedle nich stojí předivný Rádce a vyzývá je, aby mu důvěřovali. Ježíš unese každé naše břemeno. Říká: "Pojďte ke mně, a dám vám odpočinek." Proč tedy prosíme o pomoc nespolehlivé lidi, kteří jsou závislí na Bohu jako my, a ne samotného Krista?

Všechno, co děláte v zaměstnání, ve volném čase s přáteli i v manželství, dělejte s vážnou, upřímnou modlitbou. Ukážete tím, že ctíte Boha - a Bůh poctí vás.

Když nemáte odvahu, modlete se. Jste-li zmalomyslněni, neprobírejte to s lidmi a neztěžujte jim život. Všechno řekněte Ježíši. Natáhněte ruce pro pomoc. Ve své slabosti se chyťte Boží síly. Proste o pokoru, moudrost, odvahu a více víry, abyste uviděli jas Božího světla a těšili se ze spočinutí v jeho lásce. (E.G.Whiteová: Služba zdraví - ve šlépějích Velkého Lékaře, 512.513)

Všemocný Bože, chci si s Tebou povídat, chci se Tě pevně držet a spoléhat na Tebe. Prosím Tě o pokoru, víru, moudrost i odvahu.

Mnohé lidi znepokojuje otázka, jak vzniklo a proč existuje zlo. Vidí, jak zlo působí, jaké přináší strašné následky - utrpení a zkázu - a kladou si otázku, jak se něco takového může dít, jestliže vládne nekonečně moudrý, laskavý a mocný Bůh. Narážejí na tajemství, pro které nenacházejí vysvětlení. Nejistota a pochybnosti je zaslepují natolik, že nevidí pravdy, jasně zjevené v Božím slovu a nezbytné pro záchranu. Někteří lidé se při hledání odpovědi na otázku, proč existuje zlo, zabývají věcmi, které nám Bůh nezjevil, a proto na své otázky nenacházejí odpovědi. Lidé, kteří mají sklon k pochybování a chytračení, tím omlouvají svůj odmítavý postoj k Bibli. Jiní nenacházejí uspokojivé vysvětlení otázky zla, protože přežívající tradice a nesprávné výklady zatemnily učení Bible o tom, jaký Bůh je, jaké jsou zásady jeho vlády a jak Bůh řeší problém zla a hříchu.

Není možné vysvětlit původ zla tak, abychom zdůvodnili, proč vůbec existuje. Můžeme však získat dostatek informací jak o vzniku, tak také o konečném řešení otázky zla, aby se prokázalo, že Bůh řeší problém zla spravedlivě a laskavě. GC 493 Nic jiného nezdůrazňuje Písmo tak výrazně jako skutečnost, že Bůh za vznik zla nenese odpovědnost, že vzpoura v nebi nevznikla proto, že Bůh svévolně odňal některé bytosti svou milost nebo se dopustil nějaké chyby v řízení vesmíru. Zlo je vetřelec, jehož existenci nelze zdůvodnit. Je tajemné a nelogické; omlouvat je, znamená je hájit. Kdybychom je mohli omluvit, kdybychom našli příčinu, proč vzniklo, přestalo by zlo být zlem. Jedinou definici zla, hříchu, nám podává Boží slovo: je to „přestoupení zákona“. Je to projev postoje, který stojí v nepřátelském vztahu k velkému zákonu lásky, základu Boží vlády.

Než se objevilo zlo, vládl v celém vesmíru mír a radost. Všechno bylo v dokonalém souladu s vůlí Stvořitele. Láska k Bohu byla nade vším, stvořené bytosti si vzájemně projevovaly nesobeckou lásku. Kristus, Slovo, jednorozený Boží Syn, byl jedno s věčným Otcem - jedno v podstatě, jedno v povaze, jedno v úmyslu - jediná bytost v celém vesmíru, která mohla znát všechny Boží plány a úmysly. Skrze Krista stvořil Otec všechny nebeské bytosti. „Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové nebo panstva, buďto knížatstva nebo mocnosti.“ (Ko 1,16) Celé nebe uznávalo vládu Krista stejně jako vládu Otce.

Protože zákon lásky je základem Boží vlády, záviselo štěstí všech stvořených bytostí na jejich dokonalém souladu se vznešenými zásadami spravedlnosti. Bůh si přeje, aby mu celé stvoření sloužilo z lásky a úcty, která vyvěrá z uvědomělého ocenění Božího charakteru. Nemá zájem o vynucenou věrnost a oddanost. Všem dává svobodnou vůli, aby mu mohli sloužit dobrovolně.

Jedna stvořená bytost se však rozhodla, že tuto svobodu zneužije. Hřích vznikl u toho, koho Bůh nejvíce poctil hned po Kristu, kdo mocí a slávou převyšoval ostatní obyvatele nebes. Před svým pádem do hříchu byl Lucifer (Světlonoš) prvním z cherubínů, svatý a neposkvrněný. GC 494 „Takto praví Panovník Hospodin: Ty, jenž zapečeťuješ summy, plný moudrosti a nejkrásnější, v Eden, zahradě Boží, byl jsi, všelijaké drahé kamení přikrývalo tě. ... Ty jsi cherubem od pomazání. Jakž jsem tě za ochránce představil, na hoře svaté Boží jsi byl, u prostřed kamení ohnivého ustavičně jsi chodil. Byl jsi dokonalý na cestách svých, hned jakžs se narodil, až se našla nepravost při tobě.“ (Ez 28,12-15)

Lucifer mohl mít i nadále Boží přízeň, zástupy andělů by jej dále milovaly a ctily, dále mohl používat své velké nadání pro blaho druhých a k oslavě svého Stvořitele. Prorok však říká, „Pozdvihlo se srdce tvé slávou tvou, k zlému jsi užíval moudrosti své příčinou jasnosti své.“ (Ez 28,17) Poznenáhlu Lucifer v sobě začal pěstovat touhu po sebepovýšení. „Sobě přivlastňuješ srdce podobné srdci Božímu.“ „Však jsi ty říkával v srdci svém: ... nad hvězdy Boha silného vyvýším stolici svou, a posadím se na hoře shromáždění k straně půlnoční. Vstoupím nad výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššímu.“ (Ez 28,6; Iz 14,13.14) Místo aby vyvyšoval Boha jako svrchovaný objekt lásky a věrnosti všech stvořených bytostí, usiloval Lucifer o to, aby získal jejich službu a pocty pro sebe. Tento kníže andělů bažil po poctě, kterou dal věčný Otec svému Synu, a zatoužil po moci, která příslušela výhradně Kristu.

Původ zla (2.část)

Celé nebe s radostí odráželo slávu Stvořitele a oslavovalo Jej. Všichni uctívali Boha a všechno naplňoval mír a radost. Nebeský soulad však začal rušit falešný tón. V myslích bytostí, pro něž byla oslava Boha tím nejvyšším, vyvolávaly snahy po sebevyvyšování neblahé předtuchy. Nebeská rada se snažila Lucifera přesvědčit. Boží Syn mu představil velikost, dobrotu a spravedlnost Stvořitele, svatost a neměnnost jeho zákona. Bůh stanovil řád v nebi, a Lucifer by zneuctil svého Stvořitele a zničil sám sebe, kdyby se tímto řádem neřídil. Avšak varování, vyslovené v nekonečné lásce a milosti, vyvolalo jen odpor. GC 495 Lucifer dovolil, aby ho ovládla žárlivost vůči Kristu, a začal jednat ještě rozhodněji.

Lucifer začal být pyšný na svou slávu a to živilo jeho touhu po nadvládě. Pocty, které mu nebešťané prokazovali, nechápal jako Boží dar a nebyl za ně vděčný svému Stvořiteli. Vyžíval se ve své slávě a vznešenosti a usiloval o to, aby se vyrovnal Bohu. Zástupy nebešťanů ho milovaly a ctily. Andělé radostně prováděli jeho příkazy, byl nejvíce obdařen moudrostí a slávou. Božího Syna však nebešťané uznávali za knížete nebes, vždyť byl jedno s Otcem v síle a moci. Kristus se podílel na všech Božích plánech, kdežto Lucifer nebyl do Božích záměrů tak hluboce zasvěcen. „Proč,“ ptal se tento mocný anděl, „má být Kristus vyvýšenější? Proč má vznešenější postavení než já?“

Opustil své místo v bezprostřední blízkosti Boha a začal mezi anděly zasévat nespokojenost. Působil tajuplně a skrytě, po určitou dobu kryl svůj skutečný úmysl předstíranou úctou k Bohu, přitom se snažil vzbudit nespokojenost se zákony, kterými se nebeské bytosti řídily, a tvrdil, že jsou to zbytečná omezení. Hlásal, že andělé by se měli řídit svou vlastní vůlí, protože jsou přirozeně svatí. Snažil se v nich vyvolat soucit nad sebou tím, že líčil věci tak, jako by s ním Bůh jednal nespravedlivě, když prokazoval nejvyšší čest Kristu. Tvrdil, že mu nejde o větší moc a čest, aby se vyvýšil, ale že chce získat svobodu pro všechny obyvatele nebes, aby se tím dostali na vyšší úroveň bytí.

Bůh ve svém velkém milosrdenství Luciferovo jednání dlouho snášel. Nesesadil ho z jeho vysokého postavení ihned, jakmile poprvé projevil nespokojenost, ani když později začal šířit své lživé důvody mezi anděly. GC 496 Trpěl ho v nebi ještě dlouho. Znovu a znovu mu nabízel odpuštění za podmínky, že uzná svou chybu a podřídí se. Bůh vynaložil úsilí, jaké může projevit jen nekonečná láska a nekonečná moudrost, aby ho přesvědčil, že nejedná správně. Do té doby v nebi nikdo neznal nespokojenost. Lucifer sám zpočátku nevěděl, kam ho zavede, nepochopil skutečnou podstatu svých pocitů. Když se však ukázalo, že jeho nespokojenost není odůvodněná, přesvědčil se Lucifer, že není v právu, že Boží požadavky jsou spravedlivé a měl by je veřejně uznat. Kdyby to udělal, zachránil by sebe i mnoho andělů. V té době ještě zcela neodložil věrnost Bohu. I když opustil své místo cherubína, Bůh by ho jistě znovu dosadil do jeho služebnosti, kdyby byl ochotný navrátit se k němu, uznat jeho moudrost a spokojit se s úkolem, který mu Bůh ve svém plánu vyhradil. Pýcha mu však nedovolila, aby se podrobil. Umíněně hájil své stanovisko, tvrdil, že nepotřebuje činit pokání, a dal se plně do boje proti svému Stvořiteli.

Všechny své mistrovské síly a schopnosti použil nyní k tomu, aby oklamal anděly, kteří mu podléhali, a získal jejich sympatie. Dokonce i to, že ho Kristus varoval a radil mu, převrátil tak, aby to sloužilo jeho zrádným záměrům. Andělům, kteří ho milovali nejvřeleji a nejvíce mu věřili, namluvil, že s ním Bůh jedná nespravedlivě, nectí jeho postavení a omezuje jeho svobodu. Od nesprávného výkladu Kristových slov přešel k překrucování a k hrubému falšování. Obvinil Božího Syna, že ho chce pokořit před obyvateli nebes. Pokusil se také vyvolat roztržku mezi sebou a anděly věrnými Bohu. Všechny, které nedokázal svést a přetáhnout na svou stranu, obvinil, že jim nezáleží na blahu nebeských bytostí. Obviňoval je přesně z toho, co sám dělal. GC 497 Aby podepřel svá obvinění, že Bůh s ním jedná nespravedlivě, překrucoval slova i činy Stvořitele. Snažil se zmást anděly rafinovanými argumenty o Božích záměrech. Prosté skutečnosti zahalil tajemstvím a zručným překrucováním zpochybnil i nejsrozumitelnější Boží výroky. Jeho původní vysoké postavení tak úzce spjaté s Boží vládou, dodávalo jeho výmyslům větší váhu a svedlo mnohé anděly k tomu, že se k němu připojili ve vzpouře proti Stvořiteli vesmíru.