SPOR POKRAČUJE

Ludvík Švihálek

Boj dobra a zla v dějinném kontextu od starověku po současnost

Celými dějinami se jako červená nit táhne spor mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, svobodou a manipulací. Tento spor ovlivnil mnoho zásadních rozhodnutí a je původcem všech dalších nedorozumění, nepřátelství a konfliktů, probíhajících v našem světě.

Autor se ve své knize zaměřuje na vývoj společnosti od roku 70 po Kr. až po současnost. Věnuje se nejen hlavnímu proudu dějin, ale zmiňuje i zdánlivě zanedbatelné události, které se však v kontextu boje mezi silami dobra a zla ukázaly jako stěžejní. Jeho výklad je navíc obohacen ještě o jeden důležitý rozměr – o porozumění dávným biblickým proroctvím, odhalujícím „tajemství skrytá od věků“, která však zároveň ovlivňují i životní osudy lidí v současnosti.

„Vyšetřovatelé zkázy Titaniku zjistili, že kdyby hlídka měla dalekohled, ke katastrofě nemuselo dojít. Včas by poznala blížící se nebezpečí, kterým byly ledové kry. Kapitán zřejmě nepovažoval dalekohled za důležitý.
Máme možnost dívat se na dějiny, vlastní život i budoucnost optikou Bible. Využijme ji.“

Tuhá vazba, rozměry 13x20 cm, 336 stran

Ukázky z knihy

To, co Stalina přitahovalo, mladého Adolfa (Hitlera) odpuzovalo: marxizmus a Židé. Zahořklý, dvakrát odmítnutý přijímací komisí vídeňské Akademie výtvarných umění, trávil mnoho času v knihovnách, stejně jako Marx v Londýně. Nikdo z těch, kteří jej v letech 1909 a 1910 viděli spát na lavičkách vídeňského parku nebo v mrazu přešlapovat v řadě podobných ztroskotanců před klášterní kuchyní a děkovat za podaný talíř polévky, by si nedovedl představit, čím se v budoucnu pro miliony lidí stane.

…Ze Švýcarska posílal bolševikům plamenné výzvy Lenin: „Žádnou podporu nové vládě! Nedůvěřujte Kerenskému! Ozbrojte proletariát! Žádné sbližování s ostatními stranami!“ Za každou cenu se chtěl dostat do Ruska, ale to se zdálo být nemožné. Mezi Švýcarskem a Ruskem totiž leželo Německo, které bylo s Ruskem ve válce a Lenin byl ruský občan. Normálně by byl tedy po vstupu na německé území zatčen.

Začátek roku 1917 přinesl Němcům špatnou zprávu: USA jim vyhlásili válku. Německý generální štáb teď postřehl Leninovu cenu. Když vyvolá v Rusku bolševickou revoluci, východní fronta se zhroutí a oni budou moci svá vojska přesunout na západní frontu. Lenin nabídku Němců na volný průjezd Německem bez rozpaků přijal. Spolu se svou ženou a několika dalšími soudruhy nastoupili 9.dubna roku 1917 v Bernu do vagonu, ze kterého směli vystoupit až v Rusku. Vlak se rozjel, aby po sedmi dnech dorazil do Petrohradu. Do rozbouřeného Ruska, které hledalo cestu z chaosu ke svobodné zemi, dorazil muž jednoho cíle a myšlenky: za každou cenu získat moc, bez ohledu na použité prostředky…

Mezi politiky vznikaly hádky a rozepře, jak dál. Vedení bolševiků, zvláště Stalin a Lev Borisovič Kameněv, vyjádřilo podporu prozatímní vládě. Lenina to nesmírně rozčílilo. Ještě než položil i druhou nohu ze stupátka vlaku na dlažbu petrohradského nádraží, už křičel: „Co je to za nesmysl? Sázka německého generálního štábu armády na Lenina vyšla. Tento muž svojí energií a jasným cílem přeměnil nespokojenost lidí a celkový rozvrat státu v revoluci. Všichni nespokojenci pochopili jednoduchá hesla, která vyslovil a která dala událostem směr a cíl: „Mír, chléb, půdu a všechnu moc do rukou dělnických rad – sovětům.“

Z emigrace se vrátil i další profesionální revolucionář – Lev Davidovič Bronštejn známý jako Trockij. Stal se druhou vůdčí osobou revoluce po Leninovi. Do čela bolševické revoluce se tedy postavili tři muži – Lenin, Trockij a Stalin. Zatímco ostatní strany se nedokázaly sjednotit, Lenin měl jasný cíl: získat moc a udržet ji bez ohledu na prostředky a cenu. To se jim během noci 7. listopadu 1917 podařilo. …

… Mnozí nadšenci pro diktaturu proletariátu dodnes tvrdí, že myšlenka byla správná, ale narušil ji tragický kult Stalinovy osobnosti. Ne, nešlo jen o drobnou vadu, ale o základní chybu celého systému – vládu jedné politické strany na vrcholu s úzkou skupinou vůdců. Zůstalo sice ve volbách volené národní shromáždění – parlament, odborová organizace a soudy, ale všichni byli poslušní hlasu strany.

Když se i v naší zemi v únoru 1948 chopila moci KSČ, řekl na jeho zasedání jeden z členů Ústředního výboru: „Co my zde usneseme, oni budou prostě plnit…“ Jmenoval se Rudolf Slánský. Určitě si neuvědomil, jaký mlýn pomohl vytvořit: systém, kdy někde někdo jednou rozhodne o jeho popravě a že přitom nebude žádný svobodný, na vládě a straně nezávislý vyšetřovatel, který by dokázal, že proti němu vznesená obvinění jsou falešná, že nebude ani nezávislý soud, který by jeho věc pravdivě posoudil. O čem asi Slánský přemýšlel, když ho 3. prosince 1952 v pankrácké věznici vedli pod šibenici jeho dřívější soudruzi?

Ač sužován hladem po dlouhém půstu, Ježíš v pokušení na poušti odolal satanovu našeptávání: „Nejdůležitější je chléb. Udělej si z tohoto kamení chléb…“ Německý národ tomuto pokušení podlehl. Hospodářské zhroucení v letech 1929 až 1931 ochromilo lidi v Německu natolik, že u nich převážily emoce strachu, nelibosti, až zoufalství a toužili po jistotách a světle naděje. Toho využil Hitler. Ve svých projevech odsoudil vše, co se stalo po válce, a sliboval obnovení velikosti Německa. Dával vizi nového pořádku, který skončí s politickými střety a sjednotí Němce do jednoho velkého národa s dalekosáhlými cíli. Málokdo se pozastavil nad tím, že politická strana sestavuje vlastní ozbrojené oddíly podléhající jen jejímu vedení. Byly to SA Ernsta Röhma a oddíly SS pod vedením Heinricha Himmlera. …

Smutnou skutečností je příklon mnoha protestantů k Hitlerovu nacionálnímu socialismu. Nechtěli totiž volit komunisty, ale ani katolickou stranu. Uvěřili Hitlerovým slibům. Jejich křesťanská víra byla nahlodána sekularizmem a kritikou Bible z řad intelektuálů. Po Hitlerově vítězství se v protestantských církvích šířilo hnutí zvané „Deutsche Christen“ – němečtí křesťané. Chtěli smířit křesťanství s nacizmem. Po roce 1933 již zcela nepokrytě prosadili „árijský paragraf“ – zákaz duchovním oddávat „rasově nečisté osoby“ – tedy Židy.

Proto si zaslouží obdiv, že v takové atmosféře zazněl z řad protestantů odvážný hlas nesouhlasu s takovým pokřivením věci Kristovy. Byl to protestantský pastor Martin Niemöller a luterský duchovní Dietrich Bonhoeffer. Pod vedením proslulého švýcarského protestantského teologa Karla Bartha se sešli v květnu 1934 spolu s jinými jako evangelická synoda v městě Barmen-Gemarke a vydali „Barmenské prohlášení“. Mimo jiné v něm odmítli myšlenku, že by něco – i politika – nespadalo pod vládu Ježíše Krista. Dále psali: „Odmítáme falešné učení, že stát je jediný a totální řád nad lidským životem…“ To jim ale nemohlo u nacistů jen tak projít. Barth byl v následujícím roce 1935 z Německa vyhoštěn a žil ve Švýcarsku. Nejhůře dopadl Bonhoeffer. Ten se zůčastnil přípravy atentátu na Hitlera, od roku 1943 byl vězněn a na přímý Himlerův příkaz byl 8. dubna 1945 – několik dnů před koncem války – zastřelen. …