V TOMTO ZBÝVAJÍCÍM ČASE...

Miroslav Fenik

Jedná se o životní cestu člověka, který uvěřil v Pána Boha a jehož si Bůh povolal, aby „v tomto zbývajícím čase“ sloužil lidem ke spasení. Je to kniha plná zkušeností s Bohem při práci knižního evangelisty.

„Celé nebe má zájem o štěstí člověka. Náš nebeský Otec nebrání žádné ze svých stvořených bytostí, aby se radovala. Boží přikázání nás vyzývají, abychom se vyvarovali jen takových věcí, které přinášejí utrpení a zklamání a které nám zavírají dveře ke štěstí a k věčné blaženosti v nebi. Vykupitel, Pán Ježíš Kristus, přijímá lidi takové, jací jsou, se všemi jejich potřebami, chybami a slabostmi…..“

Měkká vazba, rozměry 15x21 cm, 152 stran

Úryvky z knihy:

Když někdy cítím i zlé síly, jak se pokoušejí různými překážkami zabránit tomu, aby Boží pravda pronikla k srdcím lidí, bývám velmi smutný. Někdy zlobí děti a vyrušují nás. Jindy přijde rozzlobený muž nebo žena či babička a zhatí prodej těch vzácných knih. Občas se mi to stává. Nejsmutnější však na tom je, že ne vždy se mohu k takovým lidem vrátit. Některé vidím poprvé a naposledy. Jindy naopak neobvyklé události během návštěv pomohou prodej uskutečnit.

Jednou mě počůral pejsek, když jsem jisté paní nabízel knihu. Avšak právě proto si knížku koupila, a ještě se za pejska omlouvala, když mi čistila oděv. V jiné vesnici na Karlovarsku mě paní pozvala na bramborák, ale jakmile jsem vkročil do zahrady, její psík mě kousl do lýtka. Také si ode mne koupila knihu. V některých vesnicích jsem často musel k poslednímu domu překonat pěšky vzdálenost dvou až tří kilometrů. Bylo pozoruhodné, že jakýsi vnitřní hlas mě stále povzbuzoval, abych šel dál a nevzdal to. V mnoha takovýchto případech jsem pak velice uspěl.

Bylo mi dokonce řečeno, abych na určité místo ani nechodil, že jsou tam takoví divní lidé. I v takových situacích však jdu podle příkazu svého Mistra. Při jedné takové návštěvě v příbytku, kde byl vskutku velký zápach a kde se hodně dlouho nevětralo, jsem kupodivu prodal čtyři knihy. Nabízím, prodávám, někdy i daruji doslova mezi ploty. Ve vlaku, ve stáncích na ulici, v restauracích, prostě všude, kde jsou a žijí lidé stvoření k Božímu obrazu a vykoupení Kristovou krví. Pro tuto službu jsem ochoten přinášet i oběti.

Jednou, když jsem právě zaučoval kolegu nováčka z týmu knižních evangelistů, jsem byl od rodiny vzdálen přes 200 km. Prožili jsme úspěšný den. Dokonce jsme prodali Touhu věků a další knihy tamnímu panu faráři. Druhý den mi volal syn, že se mám okamžitě vrátiti domů. Moje drahá manželka onemocněla. Rozloučil jsem se a v deset hodin večer jsem už byl doma. Hned ráno jsme jeli do nemocnice, kde si moje žena několik týdnů pobyla. Mnozí, kteří mě osobně znají, mohou potvrdit, že můj život je více než pestrý a že ani soužení se mi nevyhýbá. Přesto jsem nesmírně šťastným člověkem. Jsem vděčný, že se v mém životě odehrávají i takovéto události. Mou zkušeností je i Pavlovo vyznání: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ (Ř 8,18)

Den za dnem jdu vpřed v Boží síle a získávám s Pánem nové a nové zkušenosti. Často děkuji svému Bohu za to, že mě povolal do této práce. Uvědomuji si, že to jsou vlastně ta nejkrásnější léta mého života, zvlášť co se týče nejužšího spojení s mým Pánem. Modlím se všude. Doma „v komůrce“, ale i na cestách. Modlím se ve voze, když jedu do „terénu“ za lidmi. Nejednou jsem za jízdy chválil svého Boha: „Pane, ty jsi ta nejúžasnější bytost ve vesmíru, jsi nejlepší, nejlaskavější, nejmoudřejší, nejsoucitnější.“ Mnohokrát jsem děkoval za všechny odpuštěné hříchy, velebil Boha za jeho milost a dal najevo, jak mě mrzí, že jsem tuto práci nezačal dělat už o dva roky dříve, kdy na mne působil Boží Duch. To mě bude vždy nejvíce mrzet, neboť cítím, jak málo času zbývá a jak moc lidí je ještě pod vlivem mocností tohoto věku tmy. Stále se přesvědčuji, že mnoho duchovních, jejichž povoláním je hlásat Bibli a jen Bibli, hlásá spíše pověru než víru, která byla jednou dána svatým. (Ju 3)

Času je málo a plyne velmi rychle. Stále mě děsí představa, že Boží lid nekoná pravé věci v pravý čas. Brzy skončí doba milosti a hodně lidí bude našemu nebeskému Otci v Božím království chybět…..

Jednou jsem opět vyšel z našeho panelového domu, abych nasedl do vozu a odjel do služby. Přitom jsem potkal paní sousedku, kterou jsem kdysi vozil sanitkou do fakultní nemocnice na vyšetření a kontroly. Po chvíli jsme spolu začali hovořit o víře a o Bohu. Během poměrně dlouhého rozhovoru jsem se zmínil mimo jiné i o tom, co mě v současné době stále více trápí. Řekl jsem jí: „Víte, mám tak úžasné poznání. Znám tak vzácné pravdy a chtěl bych to všem zde žijícím lidem vyprávět. Nechci se však nikomu vnucovat. Už zde bydlíme třicet let, a nevím, jak to všem sdělit. Celých třicet let se modlíme za naše sousedy. My křesťané ostatním lidem mnoho dlužíme. To mě znepokojuje a trápí.“ Paní sousedka měla velice dobré názory a myšlenky. Shodli jsme se, že v podstatě jsou všude, ať v církvích, nebo mimo ně, „dvojí lidé“. Jsou dobří katolíci, ale také i špatní. Jsou dobří ateisté, ale také i špatní ateisté. Jsou dobří řemeslníci, ale i špatní, jsou vzácní lékaři, ale také méně vzácní, jsou dobří učitelé, ale i méně dobří učitelé. Také jsme se shodli na tom, že jsou někteří věřící, kteří se chovají jako nevěřící, a naopak. S tím souhlasila. Jak mi sdělila, sama sice nechodí do kostela, ale snaží se žít správně, podle svého nejlepšího svědomí. Takových lidí je hodně, a především ty je třeba oslovit. Ten den byly pracovní podmínky obtížné, ale večer se dostavil úspěch…..