PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA MÉ BABIČKY

Ella M. Robinsonová

V této publikaci Ella M. Robinsonová vypráví o své babičce Ellen G. Whiteové tak, jak ji znala ona sama – jako o člověku z masa a kostí, který prožívá běžné každodenní starosti, ale i radosti. Pán Bůh si vybral Ellen Whiteovou jako svého proroka a přikázal jí, aby jeho rady, doporučení a poselství předávala církvi. Přestože byla zatížená touto vážnou odpovědností, měla čas být i tou nejlepší babičkou – tak velmi milou a přátelskou, jakou si jen může přát každé děvče. Jako babička rozuměla malému děvčátku, které se do omrzení těší z jablíčka, banánu, anebo také z toho, že může vystřihovat obrázky z barevných časopisů

Měkká vazba, rozměry 15x21 cm, 152 stran

Ukázka z knihy:

Brzy po příjezdu rodiny Sisleyových do Battle Creeku měla Nellie příležitost sledovat sestru Whiteovou během jejího vidění. Čtrnáctiletá Nellie byla spolu se svou matkou na shromáždění a obě poslouchaly kázání Jemese Whitea. Na závěr shromáždění jako obvykle promluvila Ellen. Varovala před podceňováním a pácháním třeba jen malých hříchů a také před tolerováním světských obyčejů. Nellie vyprávěla, že najednou bez jakýchkoliv známek nebo příznaků slabosti upadla Ellen naznak. Ale bylo to tak, jakoby ji podepíraly neviditelné ruce anděla a pomaličku, jemně ji kladly na zem. Vzhledem k tomu, že toho večera bylo velmi horko a dusno, všichni se domnívali, že omdlela. Někdo běžel rychle pro sklenici vody, jiní začali otevírat okna, avšak James je uklidňoval: „Nedělejte si starosti, moje žena neomdlela, ale právě dostává vidění.“

Když Nellie později vyprávěla o tomto zážitku, řekla, že najednou nastalo mezi shromážděnými posluchači naprosté ticho. Všichni pociťovali slavnostní atmosféru, jakoby je obklopovali andělé. Ale James White se obrátil ke shromážděným a řekl:

„Je možné, že mezi shromážděnými je někdo, kdo má pochybnosti o tom, zda se moje žena skutečně nachází pod Boží inspirací. Zvu vás všechny, abyste přišli sem dopředu a zkontrolovali charakteristická fyzická znamení na základě biblických zpráv označujících stav toho, kdo dostává vidění.“

Poklekl vedle své ženy a opřel si její hlavu a ramena o hruď. Nellie zašeptala: „Mami, pojďme blíž!“ Všimla si totiž, že její maminka pochybuje o pravosti vidění sestry Whiteové. A protože byly mezi prvními, kteří přišli dopředu, Nellie stála hned vedle Ellen a mohla všechno pozorovat zblízka.

„Mami, dívej se, ona nedýchá, ona nás vůbec nevidí, dívá se někam do dáli, podívej se, ona vůbec nedýchá,“ vydechla Nellie úžasem.

Ve stejném okamžiku přišli dopředu dva muži. Jeden z nich byl bratr Aldrich, vedoucí kanceláře „Review“, a druhým byl nějaký tiskař z vydavatelství. Oba byli silné postavy. Mezitím se bratr White obrátil na ty, kteří tuto scénu pozorovali, a řekl:“

„Když Daniel mluvil o svých viděních, řekl: ‚Od té doby není ve mně síla a nezůstal ve mně dech.‘ Na jiném místě říká, že na něj přišly mrákoty a padl na tvář. Potom však podává zprávu, že k němu přišel někdo, kdo vypadal jako člověk, dotkl se ho a dodal mu sílu. Nyní budeme moci prověřit, zda moje žena prožívá totéž, co prožíval Daniel. Všichni jste viděli, že když obdržela vidění, zeslábla a upadla na zem. Teď budeme chtít zjistit, zda i ona je stejně jako Daniel vybavena nadpřirozenou silou.“

V tom kamžiku Ellen složila na hrudi ruce. James White poprosil, aby ji ti dva silní muži uchopili za ruce a snažili se je rozpojit. Jeden z nich se postavil na jedné straně a pevně ji chytil za jednu ruku. Druhý se postavil z opačné strany a učinil totéž. Poté jim James dal příkaz“ „Táhněte ze všech sil!“ Přestože se oba velmi namáhali, nedokázali její ruce rozpojit.

„Zkuste to ještě jednou! Táhněte silněji! Máte přece k dispozici čtyři ruce a ona jenom dvě. Vložte své prsty mezi její prsty a snažte se je nejprve jeden po druhém narovnat!“

Zkoušeli to, ale marně. Nakonec své úsilí vzdali. Měli obavu, aby jí neublížili anebo nepřekazili vidění. Ale James White je ujistil, že se to nemůže stát.Řekl: „Nemůžete jí nic udělat. Nemůžete ani v nejmenšímpřekazit toto vidění, protože Ellen se nachází pod zvláštní Boží ochranou.“

Po chvíli sestra Whiteová ruce rozpojila a začala jimi pohybovat tam a zpátky. V této chvíli James White řekl: „Možná teď, když pohybuje rukama, zkuste je zastavit!“ Její pohyby byly tak lehké a mírné, jako by chtěla zadržet dítě. Avšak tito silní muži nemohli zastavit tyto její jemné pohyby.

Potom James poprosil, aby mu přinesli zrcátko. Poté řekl: „Předpokládám, že víte, co se děje, když se zrcátko přiloží před něčí ústa. Pokud tento člověk dýchá, zrcátko se okamžitě zamlží. Nyní se můžete všichni přesvědčit o tom, že Ellen během vidění nedýchá.“

Po nějakou dobu držel zrcátko před jejími ústy, avšak na jeho povrchu se neobjevil ani náznak zamlžení. Všichni mohli vidět, že skutečně nedýchala, přestože čas od času vyslovovala celé věty, když s někým neviditelným hovořila.

James White poznamenal: „Právě hovoří s andělem, který ji doprovází a vysvětluje jí význam scén, jež vidí. Také jí oznamuje nebeské poselství pro obyvatele země.“

Nellie zašeptala: „Jak se může tak dlouho dívat a ani jednou nemrknout okem?“ Její šeptání bylo tak hlasité, že ho James slyšel a hned dívce odpověděl: „Toto je další charakteristický znak pravého proroka. Během doby, kdy dostává vidění z nebe, má neustále otevřené oči. Proto nyní zkusíme, zda ji dkážeme přinutit, aby oči zavřela alespoň na krátkou chvíli.“

Požádal, aby někdo přinesl hořící lampu, která stála na stole. Sundal z ní stínítko a přiložil ji co nejblíže k Ellenině tváři. Poté začal s lampou pohybovat před jejíma očima. Ani jednou, dokonce ani na okamžikoči nepřimhouřila.

Nellie vyplašeně zvolala: „To světlo ji oslepí, vždyť může ztratit zrak“! James ji ale uklidnil. Ujistil ji, že jí toto světlo nemůže vůbec uškodit, protože Ellen ve stejné chvíli vidí mnohonásobně intenzivnější světlo. Pak se obrátil k ostatním přítomným a řekl:

„Jak všichni vidíte, tato vidění, která Pán Bůh předává dnes své služebnici, probíhají stejně jako ve starých biblických dobách. Avšak existují mnohem silnější důkazy pro to, že tato vidění pocházejí z nebe, než vše to, co jsme nyní mohli pozorovat. Tím nejmocnějším důkazem je především obsah těchto poselství, protože upevňují naši víru v Boží slovo a také víru v Ježíše, Božího Syna, našeho jediného Spasitele. Ukazují nám cestu do nebe, varují před nebezpečím, radí nám, jak máme odolávat hříchu a jak se můžeme svou povahou stále více podobat Pánu Ježíši.“

„Poslední důkaz jejich božského původu spočívá v tom, že se v každém bodu shodují se směrnicemi zapsanými v Písmu, se vším, co nám bylo v minulých dobách oznámeno skrze Boží proroky, Ježíše Krista a jeho apoštoly.“

Nellie později vyprávěla, že během vidění se Ellen Whiteová stále dívala vzhůru, jakoby do velké dálky. Výraz její tváře byl zcela přirozený, přestože se často měnil. Někdy vypadala radostně, někdy smutně a nejednou vyjadřovala strach podle scén, které jí byly ukazovány.

Když vidění skončilo, její manžel se zeptal, zda může přítomným povyprávět, co viděla. Vstala a asi půl hodiny líčila scény, které jí byly představeny. Přestože už bylo velmi pozdě, všichni naslouchali s velkou pozorností. Vyprávěla, jak viděla Boží lid přebývající v nebeské vlasti. V krátkosti popsala krásný a šťastný život na nové zemi. Ta část vidění, která jí působila smutek, obsahovala závěrečné scény soudu a zničení bezbožných. To, co jí vyvolalo na tváři strach, byl pohled na ty, kteří byli zničeni, neboť k nim patřili také někteří členové církve. I když vstoupili na cestu vedoucí do nebe, později z ní sešli. Někteří proto, že dali přednost světským radostem, jiní byli zmalomyslněni těžkostmi, další tak činili ze zištných důvodů, neboť dali přednost svému majetku a svým výdělkům místo toho, aby si uložili své poklady v nebi.

Když se Ellen Whiteová po vidění vracela do reality, zpočátku špatně viděla. Vysvětlovala, že viděla scény neúměrného jasu a nádhery, a proto si její oči nedokázaly hned zvyknout na „temnotu“ naší země. Podobně je tomu, když se podíváme do slunce. Když poté pohlédneme na jiné věci, tyto věci se nám zdají být temné. Také řekla: „Chtěla bych všechno co nejlépe popsat, ale nemohu najít správná slova, pomocí kterých bych mohla alespoň z části vyjádřit to, co mi bylo ukázáno! Kdybyste mohli vidět to, co mi bylo odhaleno, pak by vás nic a nikdo nemohl svést k takovému způsobu života, který by ohrozil vaše věčné štěstí!“